Jakmile babizna nastoupila do tramvaje, neomylně si vyhlédla někoho mladšího, kdo seděl, stoupla si nad něj a spustila o chuligánech, kteří jsou ostudou socialistické mládeže, a pištěla a ječela. A i když dotyčný mladík či dívka vstali a pustili ji sednout, pokračovala v „politicky korektních“ – tehdy se říkalo „uvědomělých“ a mělo to stejný význam – kecech a nadávala většinou i potom, co dotyčná mládež raději vystoupila.

Nastoupili jsme jednou s Mírou, Honzou a dalšími kluky do tramvaje a hurá do Kobylis. V poloprázdné tramvaji jsme si sedli, když tu u Bulovky přistoupila typická „frontová bojovnice“, jak se jim říkalo podle toho, že jednou z dalších vášní těchhle bab bylo stát kdykoli a kdekoli frontu na cokoli.

Míra coby student průmyslovky s sebou měl prkno (rýsovací) v deskách a zastrčil je mezi lavici a křídlo otevřených dveří. To šlo, měl to vyzkoušené. V ruce držel příložník. Baba neomylně vyrazila k nám. Stoupla si nad Míru a spustila: „No to je dneska mládež, starýho člověka nepustí sednout, studuje si to za dělnický peníze, no, to by se chtělo podívat, z jakýpak rodiny tenhle chuligán je…“

„Promiňte, paní,“ zvedl Míra hlavu a příložníkem zaklepal na rýsovací prkno. Ozval se hlasitý zvuk dřeva klepajícího o dřevo. „Já mám, prosím, dřevěnou nohu!“ dodal s kamennou tváří.

Baba předvedla neuvěřitelnou proměnu.

„Ježíš, to promiňte, mladý pane, to já netušila, jen seďte. Proboha, jakpak se vám to jen stalo, mladý muži?“ třásla se čarodějnice nedočkavostí v očekávání podrobného líčení drastických scén.

„To víte, paní,“ pravil Míra smutně. „Byl jsem hloupý a nerozumný a neposlouchal rodiče a vyskakoval jsem z tramvaje…“

„Šmarjá, to je neštěstí,“ kvílela jedubaba, „a vona vám ta tramvaj ujela nohu, no to muselo bóólet!“ A orgasticky se chvěla.

„No hrozně,“ smutně děl Míra.
Ihned se začala vyptávat na hrůzné podrobnosti, které by jí poskytly materiál na mnoho dlouhých rozkošných večerů rozhovorů a probírání takovéhle bezvadnosti s kamarádkami, podobnými babiznami. Ale my už jsme to nemohli vydržet, a přestože jsme se dekovali co nejdál, slabší povahy už se začínaly smát skoro nahlas.

Míra pokyvoval souhlasně hlavou na všechny otázky, které na něj babizna chrlila, pak tiše povzdechl: „Promiňte, paní, ale já už budu muset vystupovat,“ a silně kulhaje se dobelhal na schůdky.

Tramvaj stále jela. Do Kobyliského kopce k vozovně, pomalu, ale jela. Míra se zasmušile ohlédl a pravil: „Děkuji vám za účast, milá paní! A na shledanou!!“ a vyskočil z tramvaje s prknem v deskách pod paží. V okamžiku jsme za jízdy vypadli za ním a úprkemprk jsme mizeli mezi vilkami.

Z tramvaje se po malé chviličce, než se rodná sestra baby Jagy zorientovala, ozval řev: „Chuligáni, syčáci, esenbáky na vás, grázlové…!“

A nám to znělo jako rajská hudba. Baba jedna!

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/