Co se týkalo kamaráda Ládi, povoláním zedníka a šikovného, my jsme se většinou jen napřáhli. Nejvíc ho vždycky mydlila holka, s kterou chodil. Jak se jí na něm něco nelíbilo, už vytáhla takový ten skládací deštník, co byl jako měkčí obušek, a to už Láďa zdrhal s rukama nad hlavou a Božena za ním. A když ho nemydlila, tak mu aspoň nadávala. K dokonalosti to dovedla ve chvíli, když, protože pršelo a nesla deštník nad hlavou, Láďovi pouze intenzivně nadávala. Štrádovala si to Prahou 8 ulicí Rudé armády, kudy v květnu 45 přijeli do Prahy Sověti. Šli jsme tehdy nahoru kolem otevřených výkopů na ulici a ona průběžně na Láďu ječela.

„Ty idiote, kde si zase byl?“ pořvávala celkem zbytečně. Věděla dobře, že když Láďa nebyl s ní, tak byl v hospodě. A někdy s náma. Jinam sám netrefil.

„Teď půjdeš domů,“ hulákala, „a tam…“ Teprve před barákem si všimla, že sice ječí dobře, ale na nikoho. Láďa zmizel. Rozhlédla se po ulici, zda není někde schovaný za popelnicí anebo za sloupem, a když zjistila, že ne, otočila se a hurá zpět. Nebyla si jista, jestli se Láďa pod krycí clonou deště nevypařil někam do hospody. Po cestě byly nejmíň tři špeluňky, kam se dalo zapadnout. Když říkám špeluňky, myslím špeluňky. Dneska takový putyky nenajdete.

S deštníkem jako s bojovou zástavou nad hlavou vykročila zpět ulicí. Leč bezúspěšně. Ani Na Růžku, ani U Součků, ani ve třetí hospodě nebyl.

„Kde jen ten syčák může být, ten to schytá, až ho najdu!“ bublala Božka a vydala se zpátky k domovu. Když přecházela před mlékárnou výkop po položených prknech, zahlédla cosi v blátě na dně výkopu.

Co to může bejt v tý díře? Blesklo jí hlavou a šla se podívat. Dole na dně, skrčený na bobku, byl Láďa. Obalený hlínou, jak tam zahučel, když psovskýma oddanýma očima sledoval běsnící a nadávající Božku a nevšiml si, že někdo dvě prkna z můstku ukrad.

Božka mu podala ruku, vytáhla ho ven a deštníkem ho nahnala domů, a tak jak byl, do vany. Vosprchovat! Aspoň se konečně jednou v tejdnu vykoupeš!

Na Můstku lepanec nenásledoval, protože když jsme si prohlédli vchod podniku a lidi, kteří tam vcházeli, zdálo se vše úplně v pořádku. Elegantní muži, navoněné ženy, ve dveřích úslužný dveřník. Vpluli jsme dovnitř. Napomádovaný pán nás zavedl do boxu a zeptal se, co si dáme.

Zděšeně jsme poulili oči a pak si dali sodovku. Neviděli jsme totiž jídelní a nápojový lístek, což bylo v tehdejší době pro nás to základní, co jsme potřebovali vědět, než si objednáme. Stylem Tři vejce do skla. Tedy to, co je nejlevnější.
Číšník se zjevil vzápětí, na platu pět minerálek, dále láhev vína a skleničky.
„A… ale kdo to objednal?“ vyhrkli jsme.
„Nestarejte se, chlapci,“ zahlaholil rozverně vrchní, „to vám posílají támhle od toho stolu.“

Naproti seděla již rozveselená společnost, dva pánové a dvě dámy, a přes sál nám laškovně zamávali.
Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/