Ve stručnosti bych se však chtěl dotknout jisté části mužské populace, která začne básnit ještě dříve, než se objeví tyhlety sekundární znaky dospívání, jak říká odborná literatura. Z vlastní zkušenosti vím, že verše, nezatížené „vnitřním pnutím“, bývají daleko pestřejší co do obsahu a formy. Například ve společné tvůrčí dílně se spolužákem Láďou jsme v páté třídě napsali předlouhou poému na historicko-filozoficko-existencionální téma. Vycházeli jsme z děl, která byla ve škole uváděna jako zářný příklad vítězného „umění“, například Čuk a Gek, Timur i jevo kamanda, Jak se kazila ocel a film na klasické téma Patnáctiletý kapitán. V tvůrčím prostředí pražské periferie, plné znárodněných živnostníků, hysterických soudružek, tramvajáků, i dlouho po Vítězném únoru tajných národních demokratů, věčně žíznivých dělníků z cihelen a pískoven, kterých byly každý večer plné hospody čtvrté a nižší cenové kategorie, se to vše v nás přetvořilo v novou kvalitu. Dá se říci, že jsme k základnímu tématu přistoupili způsobem tvůrčím a neortodoxním. Tento sešit skrývající plody našeho uměleckého snažení se bohužel ztratil. Ale abyste si mohli udělat představu o síle tvůrčí invence dřímající v jinošských hlavách, snad jen na ukázku první verše, vzniklé pod nezapomenutelným dojmem z díla jednoho velikána sovětské literatury a jeho, tehdy populární knihy:

Na obzoru plachta bílá
jsou to uši krokodýla…

Naše experimentální dílo, dovoluji si poznamenat pro budoucí literární badatele, vznikalo tak, že každý řádek napsal jeden z autorů. Jednalo se tedy o jedno z prvních takzvaně „duálně syntetických děl“. Vezměme si například čtyřverší, které si jediné pamatuji, a rozeberme je podle nejlepších tradic domácích i zahraničních literárních kritiků.

Inkriminované verše zní (psány experimentálně vestoje v lavici, při hodině hudební výchovy, protože v oněch dřevních dobách se ještě pělo vestoje):

Zpívej, kapitáne, zpívej,
moc se neulejvej,
dostaneš dvojku z mravů,
já zítra na moře plavu.

Hluboký rozbor uvedeného díla začneme tím, že si autory rozdělíme na autora A a autora B.

Autor A zahajuje verše výzvou ke zpěvu. Dnes víme, že ke zpěvu svobodnému, který protestuje proti všem formám utlačování.

Autor B kontruje požadavkem, aby se autor A nesnažil planými proklamacemi vyvléknout z radostného zpěvu, a tím i z boje proti diktatuře (báseň vznikla cca v letech 1954/55).

Autor A konstatuje smutnou skutečnost, že spoluautor B, pronásledovaný za své humanistické postoje, bude pravděpodobně diktátorským systémem, reprezentovaným učitelkou zpěvu, potrestán.

Autor B pak sděluje, že on si z útlaku nic nedělá, protože již brzo odplouvá do neznámých dálek, které byly v té době pro běžného občana zcela nedostupné (taky to byla báseň, a ne přízemní popis reality).

Z uvedeného je vidět, že se pravděpodobně jednalo o dílo mimořádných literárních i morálních kvalit. Litovat jeho ztráty můžeme i protože, jak tvrdí pamětníci, sešit formátu A4 obsahoval mimo ručně psanou literární práci i díla výtvarná. Například na několika stránkách byly složité strukturované čtverečkované kresby.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/