JAK BYLO: Na obzoru plachta bílá, jsou to uši krokodýla

Ve stručnosti bych se však chtěl dotknout jisté části mužské populace, která začne básnit ještě dříve, než se objeví tyhlety sekundární znaky dospívání, jak říká odborná literatura. Z vlastní zkušenosti vím, že verše, nezatížené „vnitřním pnutím“, bývají daleko pestřejší co do obsahu a formy. Například ve společné tvůrčí dílně se spolužákem Láďou jsme v páté třídě napsali předlouhou poému na historicko-filozoficko-existencionální téma. Vycházeli jsme z děl, která byla ve škole uváděna jako zářný příklad vítězného „umění“, například Čuk a Gek, Timur i jevo kamanda, Jak se kazila ocel a film na klasické téma Patnáctiletý kapitán. V tvůrčím prostředí pražské periferie, plné znárodněných živnostníků, hysterických soudružek, tramvajáků, i dlouho po Vítězném únoru tajných národních demokratů, věčně žíznivých dělníků z cihelen a pískoven, kterých byly každý večer plné hospody čtvrté a nižší cenové kategorie, se to vše v nás přetvořilo v novou kvalitu. Dá se říci, že jsme k základnímu tématu přistoupili způsobem tvůrčím a neortodoxním. Tento sešit skrývající plody našeho uměleckého snažení se bohužel ztratil. Ale abyste si mohli udělat představu o síle tvůrčí invence dřímající v jinošských hlavách, snad jen na ukázku první verše, vzniklé pod nezapomenutelným dojmem z díla jednoho velikána sovětské literatury a jeho, tehdy populární knihy:

Na obzoru plachta bílá
jsou to uši krokodýla…

Naše experimentální dílo, dovoluji si poznamenat pro budoucí literární badatele, vznikalo tak, že každý řádek napsal jeden z autorů. Jednalo se tedy o jedno z prvních takzvaně „duálně syntetických děl“. Vezměme si například čtyřverší, které si jediné pamatuji, a rozeberme je podle nejlepších tradic domácích i zahraničních literárních kritiků.

Inkriminované verše zní (psány experimentálně vestoje v lavici, při hodině hudební výchovy, protože v oněch dřevních dobách se ještě pělo vestoje):

Zpívej, kapitáne, zpívej,
moc se neulejvej,
dostaneš dvojku z mravů,
já zítra na moře plavu.

Hluboký rozbor uvedeného díla začneme tím, že si autory rozdělíme na autora A a autora B.

Autor A zahajuje verše výzvou ke zpěvu. Dnes víme, že ke zpěvu svobodnému, který protestuje proti všem formám utlačování.

Autor B kontruje požadavkem, aby se autor A nesnažil planými proklamacemi vyvléknout z radostného zpěvu, a tím i z boje proti diktatuře (báseň vznikla cca v letech 1954/55).

Autor A konstatuje smutnou skutečnost, že spoluautor B, pronásledovaný za své humanistické postoje, bude pravděpodobně diktátorským systémem, reprezentovaným učitelkou zpěvu, potrestán.

Autor B pak sděluje, že on si z útlaku nic nedělá, protože již brzo odplouvá do neznámých dálek, které byly v té době pro běžného občana zcela nedostupné (taky to byla báseň, a ne přízemní popis reality).

Z uvedeného je vidět, že se pravděpodobně jednalo o dílo mimořádných literárních i morálních kvalit. Litovat jeho ztráty můžeme i protože, jak tvrdí pamětníci, sešit formátu A4 obsahoval mimo ručně psanou literární práci i díla výtvarná. Například na několika stránkách byly složité strukturované čtverečkované kresby.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/