Slovo nekuřáka k zákazu kouření v restauracích

Pokusím se vysvětlit proč. Jde totiž o zásadní věc. Nejprve ale: jsem od narození nekuřák. Za pár dní bude tento stav trvat devětapadesát let. Kromě toho mám ještě jednu vlastnost.

Jsem člověk nedokonalý. Chybující. Dělám překlepy v textu, čas od času na něco zapomenu (čím jsem starší, tím víc) a není dne, abych něco neudělal špatně. Jsou z toho pak samé mrzutosti. Mé chyby jsou trnem v oku lidem dokonalým, kteří si na nich tuze rádi smlsnou. Zejména, když jim člověk vlastní hloupostí občas přihraje na smeč.

Proto jsem - jaké štěstí - vybaven dalšími povahovými vlastnostmi: pokorou a schopností sebekritiky. Nemám problém posypat si hlavu popelem.

A jsme u jádra pudla.

Kdysi zamlada, když jsem se této disciplíně učil (sypání popela na hlavu), to bylo snadné. Topilo se v kamnech, později v kotli ústředního topení na pevná paliva – a popela bylo dostatek. Plná popelnice. Pak jsem vyletěl z rodinného sídla, vytápění máme dálkové a přísun materiálu byl citelně omezen. Kde ho taky ve městě vzít, že? Rozdělávat kvůli tomu táborák rovněž není jen tak.

Zbývají tedy hospody. Kuřáků je v nich dost, stačí zajít na jedno, sesypat za rundu rumu pro několik stolů pár popelníků do vlastní nádoby a materiálu na veřejný projev vlastního pokání je tolik co odpustků v Praze za papeže Jana XXIII. (tedy v době působení Jana Husa).

A právě o tuto relativně snadnou možnost my, kajícníci, novým vládním návrhem, bude-li schválen ctihodnými zákonodárci a podepsán prezidentem – kuřákem, přijdeme.

Proto jsem proti plošnému zákazu kouření v restauracích. Apeluji tímto na účastníky schvalovacího procesu v parlamentu, aby vzali výše popsaný aspekt věci při svém rozhodování do úvahy.