V sobotu 27. březence jsem brzy ráno v 06:11, protože nedospávám, zasedl k notebooku s pevným odhodláním se zúčastnit sčítání lidu a tedy i mě, a z monitoru na mě svítila omluva, že systém momentálně byl odpojen. Oznámil jsem to později, když přišla z hibernace, své ženě a sdělil jsem jí, že už se těším na ty titulky, jak systém se zhroutil, jaký je chaos. A nemýlil jsem se. Za chvíli už jsem to četl na některých serverech.

Ano, bylo to strašné. Ten chaos byl neuvěřitelný, byl jsem stejně jako bývá Miroslava Němcová zděšen, jak zase stát selhal, když ČSÚ najal firmu, která to nezvládla a nezajistila bezchybný rozjezd celého systému. Cítil jsem to napětí, byl jsem bezradný, okusoval jsem tužku a měl jsem white nuckles jak jsem v děsu svíral pěsti. Dovedl jsem si představit, jaká panika nastala zejména v IT komunitě. Viděl jsem pracující lid, kterak v tom chaosu pobíhá po náměstích a ulicích bezradně a neví, co má vlastně dělat, jak se svižně a pružně sečíst, a v jižních Čechách na hladině rybníků plaval nesečtený dobytek.

Náš premiér v nastalé panice samozřejmě také zpanikařil, jak už je jeho krizovým zvykem a hned pustil do světa osvobozující post, že to je skandál a že v pondělí bude žádat od šéfa ČSÚ vysvětlení, co je příčinou toho chaosu. Nebohý ředitel v té době už hryzl nehty na obou rukách a v paňice už nejspíš cpal svoje věci ze šuplat v kanceláři do narychlo sehnaných kartónů.

Když jsem se uklidnil, tak jsem zapomněl na sčítání a v podvečer, když jsem vylezl ze sauny, jsem jen tak zkusmo sedl k notebooku, kliknul na příslušný odkaz a v historicky krátkém okamžiku jsem sečetl nejen sebe, ale i soudružku manjelku. A pak jsem se položil na otázku, jestli to všem těm novinářským šmokům, co z každého prdu vyrobí bič, Andreji Babišovi, který zase lítal od zdi ke zdi a prokázal, že za svými lidmi nestojí ani vteřinu, když ucítí možnost získat nějaký ten červený puntík, a Noře ve 168 opravdu stálo za ty žvásty.

A takhle my tady žijeme.