V minulém povídání jsem vzpomínal, jak jsme krásně a celkem jednoduše (s přestávkou v Dubrovníku) doputovali na ostrov Lopud. Psal se rok 1966. A protože odtehdy nás začalo jezdit do Jugošky plno, co jsme dneska pamětníci, tak si ještě zavzpomínejme.

Slunce to léto hřálo jako zběsilé, a tak další a zásadní cesta po celodenní návštěvě pláže vedla do hospody. Pašované „mařeny“ (pro mladší: západoněmecké marky) bylo nutno vhodně včas využít. Než se holky dostanou někde ke krámům. Tedy obchodům. Dáme si romantickou jadranskou večeři. A tak jsme měli v restauraci k večeři chobotnici. Na kousky nakrájenou, v olivovém oleji opečenou, s bílým chlebem podávanou. Dalmatským vínem zapíjenou.

Další večer jsme při procházce po malé promenádě ostrova pozorovali místní atrakci. Kluci přinesli v pětilitrové plechovce, asi takové, do jaké se dávaly znojemské okurky, chobotnici. A živou ji vyklopili na betonovou cestičku. Chobotnice se vzepřela na chapadlech, vztyčila svoji oblou a lysou hlavu a podívala se na nás svýma jakoby lidskýma očima. Velké, nemrkající oči, v kterých se zdá zrcadlit moudrost moře, nás pozorně sledovaly.

„Hele, chobotnice!“ upozornila nás Dáša.

„A je živá,“ doplnila moje žena.

„Jó, jó. Takovou jsme měli včera k večeři,“ řekl jsem a díval se jí do očí. Očí chobotnice, aby nebyla mýlka.

„Todle jsme jedli? Vono se to na mně dívá,“ mírně jíkala Dáša.

„To víš, že jo. Ona si tě ta chobotnice prohlíží, aby si tě pamatovala. Protože ony vycítí, protože jsou moudré, když jim někdo sežere kámoše. A pak jsou nemilosrdný. Stáhnou tě pod vodu, ani nemrkneš. Proto se taky námořníci ani neučili plavat, protože to bylo proti těmhle bestiím zbytečný,“ pravil Hynek a tvářil se nenápadně. Po chvilce se dočkal té správné holčičí odpovědi: „Ty jsi blbej!!“ A bylo to.

To jsem ovšem nevěděl, že na mne za pár dní jedna taková chobotnice skutečně bude koukat. A mávat chapadlama.

Ostrov Lopud, na kterém tehdy většina starších místních obyvatel mluvila slušně česky, byl pro nás neznámý. Na konci 19. století a do třicátých let 20. století to bylo oblíbené letovisko česko-slovenských umělců, tedy jej bylo nutno prozkoumat. Každý ostrov, když se na něm člověk octne, je nutno prozkoumat! Už Robinson Crusoe prozkoumával ostrov, až našel Pátka (dneska by se mohli i vzít, že jo?). Vikingové našli a prozkoumali Grónsko a prý i Eskymáky a jistý Kolumbus prý objevil zas Indiány. Budeme tedy následovat jejich příklad!

Vydali jsme se tedy směrem severo-jiho-západním, jak by stálo v knížkách našeho mládí, na osamělý mys. Prostě šli jsme, kam nás cesta vedla. Podle moře. Putování to bylo dramatické. Dáša se již brzo začala opožďovat a nenápadně občas zacházela do místního roští. Vzhledem k tomu, že místní roští se skládalo z mála borovic, ale hodně kaktusů zvaných opuncie a obrovských agáve, co mají na dlouhých listech špičaté trny, byly nám její „odskoky“ podezřelé. Tedy mně a mojí ženě. Hynek, její manžel a vůbec nejstarší člen výpravy a důstojník v záloze, byl stále na špici.

„Co se děje?“ přitočil jsem se k Dáše.

„Ale nic,“ pravila takovým tím přízvukem, kterým když promluví jakákoliv žena, je každému muži jasno, že je nějaký průser.

„Neříkej že nic, když něco!“ pronesl jsem důrazně. A zatvářil se výhružně. Když jsem neustoupil v naléhání, špitla Dáša cudně: „Se mi zařezávaj kalhotky.“

„No a co,“ odvětil jsem. „Mně se zařezávají trencle každou chvíli. Tak to takhle popotáhni a je to,“ sdělil jsem a ukázal prakticky.

„Se mi zařezávaj vepředu,“ špitla ještě tišeji Dáša a na to už nebylo z mé strany slov. Mně se tedy trenýrky vepředu ještě nikdy nezařezávaly. Moje žena udělala: „Ts, ts,“ že abych jako vypad, že si to děvčata vyřeší mezi sebou. Vyrazil jsem raději vpřed a ponechal ženskou část výpravy jejímu osudu. Zbaběle, já vím. Ale jsou okamžiky, při kterých je navíc každej mužskej.

Tak jsem se rozhodl věnovat se krásám rostoucí přírody.

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...