Když nám ty zadky naprosto neznámí, podle řeči nějací nudisté ze severu Evropy, natřeli antiopalovacím krémem, slušně pozdravili a odešli za skalku. Tehdy v Československu nikdo o nějakých „ochranných faktorech slunečních krémů nic ani netušil. Ale že to všechno bylo proto, abychom si ty zadky nespálili, to jsme tak nějak tušili. Tak jsme se ženou leželi na břiších, krémy se pomalu pod pálícím středomořským sluncem vpíjely do naší kůže. Víte kde. Chvíli bylo ticho, pak jsme na sebe mrkli natáhli si plavky a odplížili se k našim přátelům. Oni byli původem Moraváci, zůstali na začátku skal a do té chvíle si plavky neodhodlali sundat. No a nás ta samaritánská akce neznámých mladých nudistů přesvědčila nezvratně o tom, že co se týče nudismu, tak že my dva, aspoň prozatím, a potom asi taky určitě, nic moc netušíme, o co jde, a že se budeme raději koupat v plavkách.

Druhý den jsme na skály zase dorazili, romantika nás zase přemohla.

Jsou ovšem věci, které je nejlepší provozovat z bezpečné dálky. Jako v tomhle případě. Protože když jsou některý věci, co člověka zbytečně rozptylují, vidět příliš zblízka, je lepší se zařídit podle hesla: „já prostě nemusím vidět vždycky všechno“. A taky, co kdyby je příště napadlo při osobním kontaktu natírat nám opalovacím krémem ještě něco jiného než jen půlky. V tomto nahatým opalování, ležet na pláži, a přitom jak decentně něco vidět a jako nevidět, na to je našinec tak nějak středoevropský amatér. Já fakt nejsem žádný Fin, Švéd anebo Němec, který by lítal klidně mezi lidma s holým zadkem jakoby nic.
Takže asi nejlepší bude, když si půjdu zaplavat. Vnořil jsem se do moře a plaval v takové vzdálenosti od skal, na kterých se nudisté opalovali, aby to bylo akorát. Aby bylo jasný, kdo je ženská a kdo je chlap ale nějak podrobněji se to nemuselo zkoumat. Jo a kdyby něco, jak psal Viktor Dyk, přišla náhle nějaká Devátá vlna. Jak je o tom intelektuálně ta jeho báseň. Co jí nejdřív na Lopudu napsal. A pak se tam utopil.

Plaval jsem si v té teplé vodě, a jak se říká „úplně jsem si bahnil“. Což v tomto případě bylo poněkud pitomé porovnání, protože ta voda byla čisťounká a průhledná. Široký průliv mezi ostrovem a pevninou, jemně se vlnící hřbety vln, pohled na „opalovací“ skály, kde byly lehce rozmístěné půvabné víly, což vše oživovali zelené skvrny korun pinií, to vše by bylo hodno štětce nějakého mistra, aby vytvořil romantickou krajinku. Nejlépe tak ve stylu 18. anebo 19. století, a ty víly by mohly tvořit s přírodou dokonalý symbolický kontrast. Teda pravda je, že tam nebyly jenom holky. Tedy víly. Ale byli tam také mladí muži. Ale to fakt nevím, jak je pojmenovat. Na to je čeština úplný blbec. Protože když ona je „víla“, tak on je co? „Vílák“? Představte si větu: „A na skalách u moře ladně odpočívali víly a víláci.“ To je už podle poslechu konina, co?! To je z hlediska estetického a zvukomalebného taková krávovina, jako když se v budovatelských filmech z 50. let vyskytovaly vedle horníků také „horničky“. A protipól zedníků, co budovali socialismus, byly „zedničky“. Přestal jsem dumat o záhadách a tajích češtiny a zkusil jsem si představit, který ze slavných malířů by podle mého vkusu takový romantický žánrový obrázek nejlépe namaloval. Když tam na těch skalách vystavovaly dotyčné krásky svá poprsí. Možná by to zvládl Eugène Delacroix. Nahatý holky on uměl kreslit nádherně, takže jeho slavný obraz „Svoboda vede lid na barikády“ ukazuje nezapomenutelné poprsí, které zná každý Francouz a revolucionář. Ale tahle romantika to není. Romantický obraz od Josefa Mánesa „Milenci“ sice romantika je, ale dotyčná dáma je moc oblečená. Taky není u moře, že… Rembrandt sice nebyl klasický romantik, ale jeho obrazy překypují různými obnaženými a poloobnaženými osobami. Ale jsou však vždycky moc buclaté. Proto se taky říká „Rembrandtovy prdelatí andělíčci“.
Plaval jsem si ve vodě a v duchu listoval v paměti mezi malíři, kteří by něco takového mohli namalovat. A nemohl jsem se rozhodnout. Pak mne ale napadlo jméno malíře, který uměl malovat krásné obrazy, krajiny i město. Ale až na dva nebo tři obrazy, na kterých jsou také nějací lidé jsem si nevzpomněl, jestli vůbec na některém jeho obraze je nějaká nahá dáma. Asi není. Takže nic. A potom, popravdě řečeno, česká krajina a dalmatský ostrov u Dubrovníku jsou fakt dva jiné pohledy.

Jak člověka napadají při takové činnosti-nečinnosti různé pitominy, vzpomněl jsem si, že s tím Šetelíkem a jeho slavnými výstavami které byly v Praze vždy velkou kulturní událostí, než se na ně zase na pár desetiletí zapomnělo, mám spojený také jeden stařičký prvorepublikový fórek.

Jak platilo ve všech civilizacích odnepaměti, setkávali se mladí lidé v rámci vzájemného kontaktu a poznávání, na různých romantických schůzkách. Tak jednoho dne mladý muž z dobré rodiny, který si zakládal jako mnoho takových mladíků na všeobecném rozhledu a také na tom, jak je s kulturním světem spojen, pozval na schůzku jistou mladou dámu. Setkání v pozdním odpoledni petřínských sadech, kam se chodilo randit už od 18. století s dívkou z tzv. slušné rodiny, která se učila v rámci tehdejšího vzdělávání vhodného pro mladé dámy ručně vyšívat, také trochu kreslit a zahrát na klavír. Nějakou nikoli vážnou, ale také ne moc složitou melodii. Čas běžel, a ještě se nesetmělo, a tak kontakt byl víceméně slovní. Když docházela taková ta neutrální témata, rozhodl se mladý muž, že zabrousí do kultury. A protože byl nedávno na tehdy slavné výtvarné výstavě, vyhrkl na vedle sedící poupě: „Slečno, a viděla jste už Šetelíka?“ Dívka se lehce zapýřila a sklopila řasy a odvětila: „Už jsem ho viděla. Ale jestli ho teď vytáhnete, tak vás přes něj plácnu!“

Václav Vlk, st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...