Abychom od té zimy zespoda nenastydli přes vaťáky, na kterých jsme leželi, nebo náhodou nezeslábli, malinko jsme se posilnili. Podle balkánských měřítek jen zanedbatelnými kousky salámu, sýra, chleba a zapili vínem. Další štamprličky na cestu dodaly sílu a vydezinfikovaly všechny nečistoty, které by se nám při hodování na zemi mohly dostat do zažívacího traktu.

Takto jsme došli, s několika dalšími interesantními přestávkami, až k rákosí. V závětří rozlehlého křoviska jsme se uložili na trávník a usoudili, že bychom měli ty zásoby, až na „liguére“, který budeme jistě i nadále potřebovat, dorazit. Abychom se s nima zbytečně netahali nazpátek.

Rozprostřené vaťáky pod námi, jižní slunce na vymetené obloze nad námi a klid mír kolem nás a v nás. Protože jsme si o našich rodinách řekli už všechno, co jsme chtěli říci, rozhodli jsme se, že se trumfneme, kdo má složitější řeč. Mezi oblíbené bludy různých národů totiž patří přesvědčení, že právě ta jejich řeč je ze všech řečí nejsložitější.

Předváděl jsem jim, jak se vyslovuje „Ř“ a oni mne učili, jak se vyslovuje tvrdý znak. Třeba ve slově Bulharsko si to můžete sami vyzkoušet. Vyslovte: „Balgarsko“ a ve chvíli, když chcete po „B“ říkat „a“, tak ať vás někdo praští pěstí do solaru. Ne moc, jen abyste hekli. Jak bych to jen vysvětlil? No, tedy vono se to v latince nedá napsat. Zkuste tu ránu na solar!

Na moje „Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček, stříkalo přes tři sta třicet tři stříbrných střech“ kontrovali větou „Šest susušišenky sušukat po susušenskoto šosé“, což v překladu znamená, že šest žen ze Susuše se prochází po susušenském korzu.

Hučel jsem si pod nosem „sušušišenky, šušušišenky“, a podobně a kolem mne se ozývalo „kžžž, kšš, kžúú“ a tak různě, jak se místní pokoušeli vyslovit „ř“.

Probudil mne silný křik: „Hajde! Hajde!“, což je na Balkáně pokyn k tomu, aby se někam šlo anebo něco udělalo. Zvedli jsme se, někteří používajíce svoje flinty jako podpůrné hole, když tu vedoucí výpravy z ničeho nic zařval jako lev:

„Patka!!!“ (kachna). A všichni jako na povel přiložili zbraň k líci a začali pálit. Protože mnozí měli silnou potíž udržet se přitom na nohou, neváhal jsem, jediný neozbrojený, vrhnout se do blízkého dolíku a zůstat tam ležet, než palba koktavě utichla. Byla-li nad rákosím v tu chvíli kachna či nebyla nevím, ale jisté je, že jakmile výstřely utichly a nikdo už neměl nabito, hned vedle nás se zvedlo veliké hejno kachen a zamířilo k nedalekým kopcům. Po zuřivém ládování se palba za chvíli ozvala znovu, to ovšem už byly kačeny v bezpečné vzdálenosti. Já už jsem zase ležel v dolíku a celkem nesmyslně si snažil rukama chránit hlavu.

Václav Vlk st.