Různé události občas začínají úplně jinak, než by si člověk představoval. Například uskutečnění cesty do zahraničí se může dít na různý popud. Třeba romantická touha po dálkách, někdo, kdo po vás vymáhá dluhy, příliš vdavekchtivá dlouhonožka, a tak vůbec.

V mém případě to byly popudy dva. Ten první byla moje manželka, která děsně ráda někam jezdila už od mladého věku a tím druhým byl odposlechnutý rozhovor. Seděl jsem takhle v zahradní restauraci, ve stínu kaštanů a jak se říká: „chca-nechca“, jsem vyslechl rozhovor dvou mladých mužů u vedlejšího stolu. Asi tak sedmnáctiletý uhrovitý puberťák tam nadšeně líčil svému kamarádovi, s kterým by mohli soutěžit o to, kdo má více beďarů, a hádat se o to, kdo ještě víc „mutuje“, jak byl s rodiči v Jugoslávii.
Rád bych zde poznamenal, že když člověk přepisuje nějaký skutečný rozhovor, není to v písemné podobě to samé, co slyšíte ve skutečnosti. V písemné podobě nedává reálný rozhovor, pokud je přepsán přesně, často žádný smysl. Neb běžný hovor je plný slovních „vycpávek“.

Vzpomeňte si, jak třeba vyučující vykládal látku o chemii. Jeho proslov zněl asi takto: „Ehm… povíme si něco ehm… o Mendělejevově tabulce… ehm prvků, tedy. ehm… Novák ehm nešťouchej do Kovářový, takže ehm… když Memděleje, tedy ehm, tedy Mendělejev, ehm sestavoval tuto tabulku tak, tak jaksi ehm.“

Už si přesně nepamatuji, jak vědci-lingvisti pojmenovávají tyto „vycpávky ve větách“. Bez kteréžto „vycpávky“ velká většina lidí mluvit ani neumí. Odborné hlavy ba i politici v TV je většinou vyluzují za každým třetím slovem. Často navíc používají jako spojku jakýsi bučící hrdelní zvuk znějící jakoby „éééééé“. Nejsou sami. Drsní „Ostravaci“ v každé druhé větě použijí slovo „piča“, Madriďané pak používají v každé druhé větě „coño“ (čti koňo), což má stejný význam jako ono ostravské úsloví. A v 60. letech to v rozhovoru mladých mužů byl samý „vůl“. Bez „vola“ to nešlo ve společnosti mladých mužů se vůbec domluvit.

Bylo to většinou ve spojení „hele vole“, což ovšem znělo spíše jako „he’e vo’e“ nebo „ty vole“, které znělo jako „tý vo’e“. Kvůli autentičnosti odposlechnutého rozhovoru a kvůli zvukomalebnosti poněkud tedy upravím běžný český pravopis.

„Ty vo’e,“ pravil kudrnatý „beďarista“ svému vlasatému kamarádovi: „Ty vo’e,“ tam to v tý Jugošce, to je žrádlo!! (myšleno tedy v tehdejší Jugoslávii). Fotr nejdřív řek, že do tý Jugošky s nimi pojedu já i ségra, protože brácha už je odvedený na vojnu. Takže by ho stejně nepustili. Sem jim na to dlabal, ale znáš to. Ty kecy. Mně se nechtělo, ale máma furt vykládala, že mám poznávat svět, že abych nebyl blbej. A taky že nás tady ani jednoho samotnýho čtrnáct dní nenechá.“ Mladík dal pauzu, a pak dokončil: „He’e vo’e, tak jsem nakonec jel.“

„Ty vo’e“, líčil přípravu na cestu do Jugoslávie, „voni to připravovali, jako kdyby se jelo někam na manévry anebo na půl roku. Matka zavařovala vepřový do zavařovaček, táta si sehnal pod rukou 14 lahví plzně. Máma koupila asi deset konzerv paštiky Májky. Teta vyžebrala u známého řezníka pořádný „turisťák“. A ne takový ten, co ho ty kurvy řeznický před prodejem nejdřív namočí přes noc do vody, aby byl těžší. Taky tý vo’e, nakoupili čínský vepřový konzervy. A asi milion polívek v pytlíku. Vo’e, a českou hořčici ve skle, protože tam prý takovou nemají. Tý vo’e, jeli jsme do kempu, takže na střechu zahrádku a na ni stan, fotr sehnal takovej zavírací futrál z celtoviny, kdyby po cestě pršelo, do něj šel stan, tyčky, spacáky, nafukovací matračky. A babička sehnala někde rozebírací slunečník. Vykládala, že když tam byla za první republiky, tak si děsně spálila záda. A v Túzu (pro mladší čtenáře – v Tuzexu) koupila Niveu. Abychom se prý pořádně namazali, až budeme na pláži. Já jsem řešil, kam mám ulejt svoje startky (tehdejší cigarety oblíbené u mládeže). A ségra byla fakt dobrá. Fotr neví, že kouřím. Máma a ségra jo, tak mi schovala ty „cíga“ k sobě do kufru k vložkám a kalhotkám. Tam fotr nepoleze. A celníkům je to u pr…“

Bylo teplo a nějak mu vyschlo, tak zamával na číšníka a dali si ještě pivo. Já taky.

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...