Ti, co se učili ruštinu a umí slovenštinu, těm to překládat z bulharštiny nemusím. Angličtináři ať zapnou svůj mozek a až na to přijdou, můžou zajásat: „Wow!“ Je to začátek kdysi známé bulharské písničky znějící po celém bulharském černomořském pobřeží. Mnohé generace Čechoslováků na tuhle písničku trdlovali za horké letní noci na betonových platech tanečních parketů u pláží.

Než se pustíme do dobrodružství, která jsme zažívali při cestách na Balkán, tedy hlavně do Bulharska je potřeba si uvědomit, že ani dnešní doba plná exotických výletů není bez zádrhelů a dobrodružství. Taková cesta do Varny a později do Jugošky, pokud jste dostali „příslib“ byla sice namáhavá a únavná, ale přece jenom tak nějak starosvětská.

To tehdy nebylo, jako když zeť naší kamarádky nedávno vyprávěl tom, jak jej žena donutila, aby si udělali výlet na Maledivy. Jak pravil onen zeť Jan, bydlení v bungalovu na kůlech v moři bylo bezvadné a na úrovni. Nebe modré a písek zářivě žlutý. Moře bylo teplé a průhledné. Tak se jednoho dne Jan rozhodl, že si sám zaplave v moři teplém jako voda ve vaně a křišťálově průzračném. Když tu náhle uviděl kousek od sebe nad hladinou pověstný tmavý trojúhelník. Jak čeří vodu směrem k němu. „Žralok!“ zařval (jen v duchu, páč jinak by se utopil) otec tří dcer a majitel jedné blonďaté manželky (která ten výlet spunktovala) a začal plavat ke břehu kraulem tak rychle, že kdyby mu to někdo měřil, měl nárok na olympijskou medaili. Vyřítil se z moře na písečnou pláž, vstříc mu kynuly, jako paže zachránců, ve větru se kývající palmy. Jan neohlížejte se nalevo ani napravo, pádil po písku tak rychle, že si nevšiml, že v jedné mírné prohlubni pláže odpočívá had. A v tom fofru na něj šlápl.

Domnívám se, že had se tak lekl, že nestačil nic udělat. Zato Jan to po tomto dalším exotickém zážitku vzal rovnou do ubytovacího mořského bungalovu na kůlech, kam žralok ani had nemohli. A zavřel se tam na WC.

Diskutovali jsme pak v kroužku postarších přátel jeho tchyně, co bychom v jeho případě dělali my. Tchyně rozhodně prohlásila, že by na tom hajzlíku zůstala až do doby odletu do Prahy. Kde možnost žraločích ploutví nad hladinou Vltavy či bazénu a exotických hadů na případné písečné pláži je prakticky nulová. Mohu říci, že jsme kolektivně usoudili, že bychom věc řešili podobným způsobem. A začali jsme vzpomínat, jak jsme coby mladí milovníci slunce na pláži jezdili k Černému moři.

Protože první láska je první láska. Tak jako první polibek, první ruka „šmátralka“, dívčí první přitištění k „němu“ a pocit, že má v kapse „tříbuřtovou“ baterku, a pozvání a souhlas „že jí vyprovodí“. Jak pravila stará pražská lidová píseň:

„Pepíčku, těš se, Mařenko, načpak?

Až půjdem z hospody, budem se mačkat.

Pepíčku, těš se! Mařenko, načpak?

až půjdem z hospody, budem se mít.“

No, jak už jsem jinde psal, Eva se tulila a on ten blbec nakonec při noční procházce parkem skutečně vyndal z kapsy tříbuřtovou baterku. No, nakonec si ho vzala, ale nikdy mu to neodpustila.

Dneska to je jinak. Madlin synáček jí na chalupu zatelefonuje z „Makču Pikču“ (to není nic nemravného !!!!, to je kopec v jižní Americe), syn Květy volá večer, že nemá čas se moc vykecávat, jak rostou ve skleníku rajčata, protože právě dojela do cíle auta na dnešní etapě Rallye Dakar a on jako technik musí jít makat, aby mohla jet zítra dál. Na náš dotaz Květě, odkud že to vlastně synáček volá, řekne, že neví. Buď někde z Jižní Ameriky anebo vod Arabů, kdo si to má furt pamatovat! A kdekoho vnuci jezdí se školou na zájezd do Londýna, nebo čert ví kam. Babičky hlavně rozčiluje, že se jim mezitím mají starat o kočku, psa anebo křečka!

To mobilní telefonovaní, to je fakt věc. Milan, ač celý život pracoval jako technik na jedné vysoké škole, když si dal pár panáků, tak se přiznal, že si to fakt nemůže pořádně v hlavě srovnat. Odborně ano, ale lidsky ne. On na chalupě seká trávu a ozvou se mu na mobil syn a snacha ze Šanghaje. Jak to, že ho ta mrcha mobilová, ten neuvěřitelný systém, najde? Že on má v hlavě furt takový ten obrázek, jak jsme se učili ve škole. Že v údolí stojí domeček s vysílačkou, a z ní jde signál na kopeček, a na něm je vysílač. A ten posílá ten signál do jiného domečku, kde je rádio. To každej chápe. Ale jakože ho to najde na chalupě anebo doma v Praze, jak ta mrcha ví, kde zrovna je?

Zlatý časy bez mobilů, když jsme jezdili do Bulharska. A dokud jsme za 14 dní nevylezli z auta doma před barákem, nikdo o nás nevěděl.

Stará Zdena dodala, že oni jezdili každý rok do Arkutina a nebyla tam žádná rezervace a krásná pláž a čistá, nikdo ji telefonem neotravoval jako doma. Protože v civilu dělala v krámu, a že prý kdy dostanou nový zboží!

Prostě, bylo to v tom Bulharsku boží!!! Ovšem byly i jiné možnosti. Ovšem různé. To jako když se jednou ptala kontrola ředitele blázince, co udělal „támhle ten“ blázen. Ředitel se zarazil a pak povídá:„ Ten se pokusil utéct do zahraničí!“ „Hele, soudruhu, nedělej si z nás prdelky, to by seděl někde úplně jinde!“ „No ale já říkám pravdu! On chtěl utéct do Sovětského svazu“!

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...