„No a ta další cesta byla,“ jak líčil puberťák, „děsná. Matka, ségra, fotr… sranda jak v rodinný hrobce. Od Budapešti až někam k horám v Bosně všude kolem silnice jen kukuřice a mezitím studny s obrovským vahadlem. A u nich za nohu uvázaný prase. Když jsme pak jeli přes Sarajevo, to byla nejkratší cesta k moři, v horách samý minaret a taky baby celý v černým. Kolem děsně vysoký kopce. A pak, když jsme přijeli na pobřeží, tý vo’e, to bys ses posral. A když jsme dojeli až na Makarskou. To jsem čuměl! Tý vo’e! Takový krásný moře, kam se serou Zlatý písky! Kolem to vonělo, vypadlo to jako ve filmu z Itálie. U silnice veliké cedule „Dobro došli!“. A nikde žádnej Lenin a KSČ! Makarská, krásný starý město, promenáda u moře, u mola samá bílá nóbl jachta, na nich se opalovali lidi, další lidi sedí venku v kavárničkách na kafi a lízají zmrzlinu. A potom večer, všechny obchody celý svítí, krásný baráky, a hraje muzika. A všecko, co je u nás zakázaný, tak tam je povolený. Tý vo’e všechny obchody soukromý. Koukal jsem do jednoho s oblečením, a tam se, válely džínsy. Vo’e hromady džín. Malý, velký i takový ty origoš co nemají ani v Túzu. A nikde žádná fronta. Stačí přijít a vybrat si. Máma hned plánovala, komu koupit džíny.

Ale když jsme popošli o kus dál do města a uviděli plno krámů s nápisem ‚Zlatarnica‘ a ve všech výlohách, v regálech uvnitř všude plno zlata – řetízky, prsteny, medailony, máma jenom povzdechla, že když si ona před lety brala fotra, tak jí musela dát babička na snubní prstýnek svoje náušnice. Na zlatý snubní prstýnek.

Tam se naši děsně pohádali. Protože máma chtěla pro sebe řetízek s křížkem. A táta jí řek, že je blbá a že až s tím křížkem na krku přijde do kanceláře, k nim na ONV, kde dělá, tak si to u soudruhů pěkně posere. Jestli si nepamatuje, jak její neteř, studentka jedenáctiletky, přišla do školy s křížkem na krku a ty svině ji nepustili k maturitě?! Ale že on musí koupit zlatý řetízek s hvězdičkou sekretářce ředitele, která mu slíbila, když si dával žádost, že to na ROH u ZO KSČ a u ředitele zařídí, aby mu tu žádost o „příslib do Jugoslávie vyřídili. A taky že jo, zařídila. Takže on to teď musí splnit.

Máma byla naštvaná a hučela, že bůh ví, co s tou sekretářkou má. Ale tý vo’e ona není matka úplně normální. Stačí se podívat na fotra a na tu ředitelovu kočičku, aby bylo jasný, že u ní fotr v posteli nemá šanci ani náhodou.

Puberťák se odmlčel se a pak dodal: „A šli jsme pak po nábřeží Makarské, a byla noc a hvězdy svítily a moře šplouchalo. A palmy, tý vo’e, skutečný palmy, zasazený do země, se ve vánku kejvaly. A máma si sedla na lavičku a byli jsme všichni naměkko. Vo’e tam je to ráj!

A my tři v tý hospodě pod kaštany jsme dopili pivo. Před očima jsem měl v duchu obrázek: moře, palmy, Makarská…

Václav Vlk st

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...