Už jste jistě všichni někde četli, jak někoho někde něco majzlo do hlavy, podle našeho klučičího slangu „do lebzy“, on se druhý den probudil a mluvil kečuánsky? Plynně a bez chyb. Nebo jak malá holčička ráno vyskočila z postýlky a oslovila své rodiče čistou staroitalštinou? No určitě ano! To četl každý! Já taky!

A věřte nebo ne, i já mám podobný dar. Už několikráte se mi stalo, tedy né že bych sám plynně hovořil z ničeho nic nějakým cizím jazykem, ale rozuměl jsem mu. A vždycky to bylo za dramatických událostí

Abyste mi věřili, tak já vám o tom něco povím. Naposledy jsem výborně rozuměl cizímu jazyku, byla to angličtina, v Hinterstoderu. Tam, jak tam chudší Češi v posledních letech jezdí na lyže. I já jsem tam přijel na lyže. Už dole z údolí to moc na lyžovačku nevypadalo. Ten rok v Alpách nebyla v lednu snad ani jedna vločka přírodního sněhu. Po sjezdovce vedené lesem se jezdilo po půl metru vysoké vrstvě umělého sněhu a já měl pořád intenzivní pocit, při pohledu do naprosto bezsněhového smrkového porostu kolem, že bych měl ty lyže opřít o strom. A jít se podívat, jestli nerostou nějaký houby. Ale bylo mi to blbý, tak jsem lyžoval a jen tak očkem pokukoval, jestli by v tom lese nebyl nějaký zapomenutý hříbeček, poddubáček nebo aspoň holubinka, že jó?!

Nahoře na kopci to byl na „skipistě“ jen samý led. Tak, si jedu, slunce svítí, když tu do mne narazila zeměkoule. To byla taková pecka, že nemohlo jít o to, že bych upadnul. To se musela z nějakýho důvodu namíchnout celá planeta a majznout do mne.

Ležím na zemi a dumám, co mám všechno asi zlomený, když tu přijede jakýsi mladý muž s kroužkama v uchu a cvočkem v nose začne na mne hovořit. Že abych jako v klidu ležel, a nehýbal se, že to byla děsná rána, že jsem chytil bokem lyže za vyčuhující kámen, že mám na lyži urvanou hranu, takže neví, jak dojedu dolů, zajímal se, jestli nemám nic zlomeného a vůbec se staral.

Pak že je dnešní mládež zlotřilá! Potkat ho sice s tím hárem na hlavě, všema těma kroužkama v různých chrupavkách a kožních záhybech a v děsně vytahaných kalhotech na půl žerdi v Praze, obešel bych ho obloukem. Ale tady to nešlo. Já nějak nemohl z počátku chodit vůbec. Mládenec vyhákl nohy z prkna, pak lezl po kolenou kolem mne, starého dědka, válícího se po zemi v děsně nemoderním oblečení a už úplně „out“ lyžích, a staral se.

Plynně jsme spolu hovořili, mladík s fialovými vlasy mne zvedl, zjistil že nemám nic zlomeného, zeptal se, zda ten pán, co ke mně jede a cosi huláká je nějaký příbuzný a když jsem řekl že jo, tak se zeptal, jestli ještě něco nepotřebuji a na odpověď že asi ne, slušně pozdravil a odjel.

A teprve potom jsem zjistil, že jsme celou dobu, tedy hlavně on, mluvili anglicky! A pak že naše školství stojí za prd! Já měl angličtinu jen dva roky na SVVŠ (původně a dnes zase „gymnasium“) a hele, když se hlavě pomůže prásknutím o ledovou plotnu na sjezdovce, co se v ní všechno najde?!

Předtím jsem objevil u sebe tuhle schopnost už jednou, když mi ve Varně chtěli rozbít před vinárnou hubu a já plně rozuměl bulharskému varnenskému bulharském dialektu, i později, když jsme se dostal do diskuse s ruským lejtěnantem v srpnu 1968.

Vypravuji vám to proto, že tuhle svoji nevídanou vlastnost jsem prvně zjistil právě na Lopudu. A tam teď zrovna ve vzpomínkách jsme.

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...