Konstantin a Metoděj, jak jsme se učili ve škole, přišli do našich krajů ze Soluně. Což je dneska v Řecku. A jak tak k nám šli, nejdřív to vzali přes Krym, (kam jsme svého času taky rádi jezdili), a kde tehdy žili Chazaři. Turkický národ, který převzal židovskou víru. Pak přišli domů hned se zase vydali a došli až do Bulharska. Kde jen tak mimochodem zavedli „hlaholici“. A Bulhaři je dodnes slaví jako svaté. A nechápou, jak mohou být pravoslavní svatí taky svatými českých katolíků. Historie je někdy potměšilá, a tak statisíce českých turistů jezdí do Bulharska v protisměru putování obou bratří. Cesta bratří na Moravu byla jistě že těžká a složitá.

Ale nemyslete si, dostat se tam, tedy do Bulharska, za socialismu, k moři nebylo taky zrovna „einfach“. Jak říkáme my západní Slované. Pokud se nejelo vlastním autem, a to každý neměl, taková cesta k moři autobusem Karosa, to byl zážitek. Tehdá se na komunistické straně Evropy nikomu ani nezdálo, že by mohl mít autobus klimatizaci. Anebo dokonce „autobusový“ záchod. Takže to občas bylo set sakramentské dobrodružství.

Tak první řadě, co jde dovnitř, musí taky ven! Na cestě Praha – Varna, WC až na dva motoresty na území Československa (a to až po postavení aspoň kusů D1) žádná nebyly. Co se týče jídla, až na trhovce kolem silnic Maďarsku, se v podstatě nedalo po cestě nic koupit k jídlu. Ani k pití. V Rumunsku ani k jídlu ani k pití. Tam neměli nic ani pro sebe.

A protože zrovna čtu v knížce „Čtení ze starých kronik a legend“ pokusím se tuto dramatickou dávnou dobu socialistických rekreací ztvárnit jazykem a stylem, jaký používali Kosmas anebo Dalimil při líčení cest soluňských bratří.
„I nastaly jest dnové sváteční pro národ Čechů, kteří přišedše před více než 1000 lety do Kotlinky své, že po vzoru svých předků dávných, z dob říše jejich první, zvané Velkomoravská, mohli se i oni vydat na cesty daleké. Cestu již znali. Už jejich slovenští předkové, po boku válečných houfů Avarů a Peršanů, se roku 626 vydali dobýt Konstantinopolis (cesta vedla přes Bulharsko!). Anebo když předkové jejich udatní, vzdělání chtiví, vyslali poselství byzantskému císaři Michalovi III. (zase přes Bulharsko!!), který jest vyslal věrozvěsty Konstantina a Metoděje roku 863 ke Slovanům zdejším. Tradice je nutno ctíti. A tak po jejich stopách vyráželi Češi směrem na Balkán už v 19. století jako kulturní věrozvěsti do Bulharska a Srbska.“

Ale poskočme se v toku dějin. Někdy kolem roku 1956 začalo být jasné, že Bulharsko dluhy za dodávky strojů a zařízení z Československa rajčaty a melouny nezaplatí. A navíc naši přišli na to, výroba oceli a betonu podle plánů poslaných z Moskvy, se tehdy ještě ČSR nedá uplatnit jen doma. A tak se soudruzi domluvili, že postaví v Bulharsku ubytování, dodají k tmu techniky a zbytek dodělají Bulhaři sami, kteří měli doma nezaměstnanost. Jen pro informaci, na rekreaci ROH se jezdilo do Bulharska už v roce 1957, když ještě bylo nádraží v Budapešti celé rozstřílené. A v roce 1960 vyjelo do Bulharska na dovču už více než 50 000 našinců.

Ale abych pokračoval v tradici a tónu starých kronik: „I zaradovali se všickni převelice, když vládce Antonín, z moci báťušků z Moskvy dosazený na pražský stolec, vyhlásil možnost pravidelné pouti k moři prakticky všem poddaným. Tedy soudruhům. Významově je to totéž. Aby mohli jeti k moři teplému, zvanému už starými Řeky Černé. A blahořečíce Antonínovi a jeho stranickým bojarům, radovali se Čechové. I Moravané a nemnoho Slezanů co u nás zbylo. Ba dokonce nejdřív připojení, pak odpojení, a pak zase připojení a dnes opět odpojení Slováci, že po mnoha letech, kdy se prakticky nesmělo nikam, mohou pohlédnout do vln mořských a smočiti v nich svá těla. Tentokráte ovšem nikoliv jako dobyvatelé ale jako příštího technického pokroku a celosvětového šílenství, dnes zvaného „globální turistický ruch“. Ale také jako ti, kteří ve jménu nového učení, zvaného „zdravověda“, byli průkopníky. Poučující prostý lid o nutnosti posilnění údů blahodárným účinkem slunečních paprsků, plavání v moři a všelijakým tělesným cvičením. Což slouží k nabrání sil obecně a tím i k dalšímu budování socialismu. I mohou tedy i s požehnáním hlasatelů víry komunistické ulehnout na pláže Zlatých písků anebo Slunečného pobřeží.

Aby tak při probdělých nocích se spálenými zády obětovali vonné masti, a mnoho myšlenek o svatém zjevení jménem „Dovolená“.

A o využití krásných vln, dorážejících laškovně na pobřeží. Ale jen mírně, pokud nám ukazuje bílá vlajka na stožáru na pláži, a střeženi mladými opálenými plavčíky. Z nichž devět z deseti tvrdilo, že jsou to inženýři ze Sofie. Což jim mnohé mladé, ale i mírně postarší dámy, ve vlahém mořském vánku a pod jižními hvězdami, radostně věřily. Když nebyl Split, jako u jejich babiček, kde „nejkrásnější hvězdy hoří nad mořem.“, tak byly Zlaté písky, Nesebar, Slunečné pobřeží anebo Primorsko. Taky dobrý!

Ono to vždycky jde jen o chtít…

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...