My, čtyři šťastní majitelé devizového příslibu do SFRJ, jsme se sesedli k sobě a začali plánovat. Počáteční poněkud zmatenou diskusi ukončil Hynek zvaný Horoň, protože byl nejstarší a měl zvučný hlas:

„Pojedem na Lopud! Je tam krásně! Všichni to říkaj! Do Dubrovníka letí letadlo. Z Prahy. A utopil se tam Viktor Dyk.“

Kteroužto informací ukončil svoji přesvědčovací akci.

Posléze se po krátké diskusi objasnilo, že Viktor Dyk se neutopil na letišti v Dubrovníku, jak to z proslovu nejprve vypadalo, ale na ostrově Lopud, kde někdy od poloviny devatenáctého století až do nacistické okupace ČSR i Jugoslávie měla česko-slovenská smetánka, hlavně umělecká, své letní vily. Informace o Viktoru Dykovi byla doplněna poněkud matoucím vysvětlením, že o tom svém utopení napsal slavnou báseň.

Na otázku obou mladých dam, tedy Dáši a mojí ženy Nevjany, jak mohl Dyk napsat slavnou báseň o tom, jak se sám utopil, se Hynek nejprve zarazil, ale pak pravil, že jsou nekulturní kačeny. Což dívky hlasitě odmítaly a dožadovaly se vysvětlení. Takže jim bylo opět sděleno, že to ví každý blbec, ony pravily, že nejsou každý blbec a že to nevědí, páč nemají gymnázium, ale vzdělání průmyslově-technické, kde na básnících tolik nezáleží.

Ovšem odpovědi se stejně nedočkaly. Jejich hlasité protesty byly smeteny, na což reagovaly našpulením pusinek a významnými pohledy (mezi sebou), což však bylo v té zaostalé době asi tak všechno, co mohly udělat. Dívky tehdy ve svých dotazech a protestech neuspěly a nikdo jim nepomohl. Poněvadž celosvětové organizace na ochranu ohrožené fauny a flóry včetně žen, dětí, žížal, velryb a jiných důležitých živočichů a entit tehdy ještě nebyly v módě, což dneska rozhodně, coby uvědomělý občan korektní Unie a přítel a obdivovatel amerických levicových intelektuálů, což je v EU skoro povinné, rozhořčeně odsuzuji. Jak všichni chápete.

Takže, přestože skutečnost, že se na Lopudu utopil Viktor Dyk, neudělala na moji ženu ani na kamarádku Dášu žádný zvláštní dojem. Tedy ani to, že se utopil, ani to, že to byl Viktor Dyk, přesto bylo rozhodnuto, že se tam pojede. Tedy poletí. Na Lopud. Totiž nejdřív do Dubrovníku.

A tak jsme jednoho dne seděli v letadle Bristol Britania společnosti JAT a mířili na Jadran. Krásný letadlo! Elegantní uniformy letušek. Přistává se od moře, směrem k bílým skalám hor, lehce ozdobených zelenými tečkami borovic. Modrá hladina moře, svěží vítr, žnoucí slunce… Prostě exotika, erotika, Havajské ostrovy…, totiž dalmatské pobřeží. Prostě něco!

V kanceláři aerolinií JAT v Dubrovníku nám pak sdělili, že sice kufry nejsou, že letěly někam do Arábie či kam, ovšem že „nema problema“ a ať přijdeme zítra. A pak se pracovník JAT jal věnovat svým půvabným kolegyním, telefonu, kávě a cigáru a slyšení bylo ukončeno.

Nevadí! Hurá do Dubrovníku! Města tehdy spojeného s dobrodružstvím, Benátskou republikou, nedostatkem jakýchkoliv veřejných záchodků, velikými hradbami pochcanými v každém rohu, levnou čokoládou, zlatnickými krámy a vůbec romantikou. Po hodině chození po hradbách v třicetistupňovém vedru začal Hynek nejprve říkat, že se musí někde vyčůrat, pak už jen syčel „sakra, kde tu mají nějaký hajzly“, a protože jsme je „sakra“ stále nenacházeli, seběhl dolů z hradeb a se slovy: „Jestli tu hned nenajdu nějakej hajzl, tak se jim tu vychčiju na náměstí!“ pobíhal kolem Onfrijevovy fontány, sledován z přilehlé uličky zevlujícími číšníky. Nakonec krokem zvaným „šouravá tryskem“, s koleny u sebe přiběhl před jednu kavárnu a na zírajícího číšníka zařval česky: „Máte tady hajzl?“ načež číšník pravil: „Molim?“ a Hynek vběhl do temného lokálu, dále směrem, kterým ukazoval číšník a pak, pak on i my jsme to našli. Zatracený pivo v tom letadle!

Cesta, přátelé, každá cesta někde končí! Ale většinou nikoli v Římě, ale na záchodě. Ať se mu říká WC, Toilet, Lavatory, baño, nebo „тоалетна“. Ne nadarmo se mu za našeho mládí také říkalo „ministerstvo úlevy“. Protože, pak tam to je úleva.

Navštívili jsme ještě několikrát kanceláře JAT, a vždy se dozvěděli, od usměvavé slečny, že „bagaža uskoro, sutra dan“ a „nema problema“. Tak jsme šli hledat kemp.

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...