Když jsem tam v tý agáve tak ležel, jistě že na Lopudu, už o tom nějakou dobu píšu, měl jsem ty černé trny agáve zapíchané v těle. Kde? Fšude! Ano, tam… a i tam, no a těsně vedle toho taky, a hlavně jsem nemohl ven. Což o to, že jsem nemohl ven?! Já se nemohl ani nadechnout, páč mě každý nadechnutí stálo několik píchnutí do zad, rukou a do neslušných míst. Ale nakonec jsem se nadechl jako hostinský Bedřich, který taky nakonec vstal, „poněvadž musel“, jak vyplynulo z jeho rozhovoru s panem doktorem z Vesničky mé střediskové. S tím, co se tak rád kochal. Mohu-li to tak nazvat, já jsem se tý agáve doslova vytrhnul!

Nemíním zde už dále rozvádět další úvahy například nad tím, zda se i od tohoto okamžiku odehrávaly „nutné děje“ a jaké a odkdy to byla už jen náhoda. A zda to, že mi ty ohnuté trny nenatrhly, dámy prominou, pytlík a jiné „generálie“. Ale asi jo. Podle toho, jak se pak zjistilo podle míst vpichů trnů, byly některé z nich nebezpečně blízko. Těm nemravným místům. Důležitým. Dopadnout to tak, tak bych možná dneska neměl dva syny.

Ještěže Hynkovi ta fotka vyšla. Takhle když mi žena v září v Praze loupala ze zad a jiných míst, na která si člověk nedosáhne, strupy, mohl jsem svoji mysl odpoutávat od utrpení kocháním se nad fotkama z Lopudu. A hlavně nad tou, na které stojím na zídce, ruce rozhozené, ve tváří zděšený výraz. A za mnou se majestátně skví v dáli hory pobřeží, blížeji rozkošatělé borovice a pinie a hned za mými zády… no a zadkem… trčí dužinaté listy agáve s černými trny.

Ten večer mě lepili flastrama jak my za mládí starou prokopanou a prodřenou mičudu. Já nebyl ani starý, ani prodřený, já byl propíchaný!

Moře, slunce, vzduch, prostě báááječné místo. Chobotnice, agáve, opuncie, ještěrky, malý rybky pod přístavním molem, přezrálý žlutý a báječně sladký fíky, jejichž dopad na zažívání po pozření na lačný žaludek je srovnatelný se Šaraticí..., ten báječný Jadran! Ach, ta romantika. A vůbec nefalšovaná příroda…

Ovšem někdy je tý přírody na jednoho až moc.

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...