Moře je moře a hezký holky jsou hezký holky. Když je člověk mladej! A netuší že „devátá vlna“ může mít různé podoby. A tak si plavu, slunce svítí, ptáci se vznášejí ve vzduchu, dívky na skalních deskách ladně skotačí, když tu uvidím ve vodě něco kousek od mne. Něco divného. Vy, kteří jste viděli Čelisti, už víte, o co jde, ale tehdy ten film ještě nebyl na světě.

Tedy jistěže to bylo o něco menší než ta ploutev v Čelistech. Tedy o hodně menší. Ale někdy, jak jsem byl v pubertě poučen odborníkem sexuologem profesorem Hyniem v nezapomenutelné knize „Dospíváte v muže“, v mnoha případech na velikosti ani tak nezáleží. Jako na tom, že to skutečně existuje. A zda je to vztyčený. A tohle evidentně existovalo! A bylo to vztyčený! Trojúhelníkovitá ploutev čeřila zřetelně mořskou hladinu. I když tedy asi nebyla největší. Ta ploutev. A protože Jadran je většinou za ochrannými ostrovy čeřen vlnami ještě míň jako Tálinskej rybník, tak byla dobře vidět. Já jsem to, co vykukovalo nad hladinu, nejdřív chvíli sledoval. A dumal, co by to jako mohlo být. Nahoru ploutev, dole ňáká ryba a má takový nějaký skvrny... SAKRA!!!!! To měli v Dubrovníku v mořském akváriu! Jak tomu říkali? „Morsky pas“ anebo „Morska mačka“? Teď si nevzpomínám, ale česky je to ŽRALOK! Doprdele! Doprdele!! DOPRDELE!!!!! Tyhle skvrnitý místní žraloci jsou prý malý, asi tak jen metr a půl, ale stejně jsou to žraloci! VEN! VEN Z VODY!!

Ještěže jsem býval závodní plavec. To by měl strejda Mirek radost, kdyby mě viděl, jak rychle plavu! Strýc byl „ze staré školy“, kdy každý mladý muž ze slušné rodiny měl chodit plavat do YMCY (my chodili do Axy, protože YMCU bolševici zrušili), také hrát tenis a v zimě jezdit do Krkonoš na lyže. Ty tři tréninky v bazénu týdně se mi hodily! Ruce jen kmitají, nohy v kraulovém pohybu stříhají jedna druhou a už jsem venku, už jsem zachráněnej!
Ještě ve vodě jsem začal řvát: „Žralok!!“

Po létech bych rád dodal, že myslím, že jediný já jsem chápal zetě Madly, když vyprávěl tu příhodu se žralokem z Malediv. Jak vyrazil z vody, tak rychle, že na písečné pláži šlápl na hada, aniž by si ho všiml. Já bych si nevšiml asi ani krokodýla. Tedy… toho asi jo.

Našinci se zvedli a nevěřícně koukali a říkali takové ty české věty jako: „Vážně??“, „Hele, nekecáš?“, „Jakej žralok, kde vidíš žraloka?“ a podobně, jako kdyby ten žralok měl snad povinnost počkat, až se dotyčný zvedne a uráčí kouknout do vody. Ještěže nudista, tentokrát německy mluvící, hned jak jsem se dostal na břeh, přispěchal, aby mi dosvědčil, že tu ploutev taky viděl a ovšem dodal, že to byl nějaký maličký, naprosto zanedbatelný žraločí jedinec. A začal mi opakovat tu historku z dubrovnického akvária, že tihle jsou málo nebezpeční, skoro vůbec ne a skoro nikdy nikoho nekousnou. Na což jsem opáčil, že jadranský žraloci jsou odevždycky známí tím, že každé léto sežerou nějakou českou učitelku. A já mám podezření, že se nějak domákli, že jsem byl právě před odjezdem pověřen, abych se stal pedagogem na odborném učilišti. Takže po mně určitě šli, a vůbec že to byla hrůza a žraloci jsou vůbec nebezpeční a tak…

Dotyčný pravil, že o sežraných českých učitelkách nic neví, že se v chorvatských novinách o tom nic nepsalo, což jsem odrazil sdělením, že chorvatský tisk není u mne žádný světový tisk a u nás že se o tom psalo. A on chtěl vědět kdy a když jsem mu řekl, že naposledy v roce 1939, tak se na mně jen divně podíval a šel pryč.

Žena se mne zeptala, kde jsem se naučil plavat na suchu, protože podle jejího míněni jsem krauloval i po tý vápencový desce, a to až k té kolmé stěně, co je asi patnáct metrů od břehu. Zatímco Hynek nás přesvědčoval, že on naopak viděl, jak jsem vyskočil, coby bývalý hráč vodního póla, přímo kolmo z vody ven nahoru a těch dvacet metrů k břehu jsem běžel po hladině jako nějaký fakír anebo starozákonní prorok. A že se to pokusil vyfotit, ale nestačil to, protože nemá tak rychlou uzávěrku. Takže by to bylo stejně rozmazaný.

Třel jsem si odřená kolena a lokty, hleděl na moře a cítil se všemi opuštěn.

No hlavně, že mne nesežral ten žralok, protože já nejsem žádná česká učitelka, já pedagogem teprve budu, tak co ten žralok opruzuje? Večer domácí pravil, že tam u těch skal tihle malincí žraloci opravdu jsou, ale nikdy nikoho nekousli a kdyby mně kousli prvního, tak to by byla senzace. Ale já neměl na senzace chuť a šel jsem spát. Sakra, já fakt nejsem česká učitelka, tak co má ten zubatej parchant kolem mě plavat? A navíc, nikdo mě nechápe, nelituje, neobdivuje a vůbec nebere vážně! Po přežití útoku divokýho žraloka!!! Může člověk s těmahle lidma zažít správné romantické dobrodružství, po kterém ho, mají všichni obdivovat a láskyplně a trpělivě se o něj starat? Ze všech sil? Jak to bejvá v románech? Kde kamarádi obdivně poslouchají o nebývalých dobrodružstvích hrdiny a ženy na téhož upírají nyvé pohledy??

No, může. Tedy aspoň částečně. Jak se brzo ukázalo. Ale o tom, zase příště.

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...