Večer jsme vyzvedli kufry, znovu přespali v kempu, kde jsme začali být silně podezřelí. Obsluha na nás podezíravě koukala, kde jsme vzali ty kufry. Naštěstí na nich byly velké nálepky Prag – ČSA a jugoslávské Jat Airways.

Ráno druhý den jsme už se zbytkem dorazivších kufrů stáli u přístavní kanceláře, kde na nás za okénkem čekala půvabná pracovnice jugoslávského turistického socialistického Jadrolinia. Potřebovali jsme lístky na loď. Na ostrov Lopud se jinak, než lodí dostat nedá. Vzhledem k mým zkušenostem s loďmi a jejich houpáním jsem byl nakloněn k řešení, že bych to snad i doplaval, ale byl jsem přehlasován. Jedeme lodí! Chorvatsky, tehdy se říkalo srbo-chorvatsky, což se dneska nesmí říkat, nechcete-li dostat na obou stranách přinejmenším do huby, jsme neuměli, a tak Hynek spustil svou plynnou angličtinou. A začal úvod zahajovací větou všech rozhovorů:

„Du jú spík ingliš?“

„Jééés,“ rozzářila se dívenka. A tak Hynek vysvětlil, že potřebujeme čtyři lístky na trajekt firmy Jadrolinia, co jede na Lopud, tam a taky nazpátek, chtěl vědět, kolik to stojí, otázal se ještě na několik dalších detailů lodní dopravy. Na což dívenka reagovala tak, že se stále zářivě usmívala a vždy, když poklesl hlasem, pravila laškovně: „Jééés.“

Když Hynek skončil i ona skončila s „jésováním“. A stále se usmívala. A nic. Hynek uvážil možnost, že možná mluvil příliš rychle anebo příliš anglickou angličtinou, a opět se dotázal, jestli dívka spíkuje anglicky. Načež ona opět potěšeně pravila, že „jéés“ a tím to zase zvadlo. Neuměla ani slovo! Pardon! To bych jí křivdil! Uměla to „jéés“. Se zářivým úsměvem.

Nakonec jsme se na loď dostali, na Lopud dopluli, s místními ubytovateli, z nichž mnozí starší tehdy ještě mluvili slušně česky, vyjednali ubytování a večer ulehli k první noci na Lopudu. V romantickém kamenném domě, ke kterému se šlo romantickou uličkou od přístavu, kolem vše kvetlo a slunce zářilo a moře bylo modré…

Nic nevadilo, že jsme byli ubytováni v pokoji, kde byly dvě postele pro nás čtyři, že pokoj měl jen jedno okno a vedle nás celé patro obýval hlučný Němec. Tedy po pravdě spíše tichý Němec s hlučnou manželkou a obrovskou proláklou jizvou na čele. Ten Němec. Když jsme prvně „nenápadně“ koukali na to čelo, kde uprostřed čela asi kus lebky chyběl, jen stručně poznamenal: „Stalingrad!“

Pokoj měl okno otevřené do romantické stráně k obrovskému fíkovníku a dále bylo vidět k bílým horám na pobřeží.

Ještěrky běhaly po stropě a jedna, skoro průsvitný albín, byla miláčkem domácích i návštěvníků, kudlanka máchala na stěně předníma nohama a čekala na potravu-milence a cikády řvaly, jak když za to jsou placený ve valutách, a nám bylo blaze.

A v duchu jsme doufali, že při této dovolené dopadneme lépe než Viktor Dyk. Dopadli. Chodili jsme po ostrově, zpívali si do kroku: „Lopude, Lopude, kdo po tobě pude.“ Nakonec jsme viděli i hřbetní ploutve „máčky“, místně zvané „morski pas“, koupali se v křišťálově čisté vodě, dívali se na chobotnice a laškovali s rybami. Až mě jedna z nich bodla do palce u nohy jedovatým ostnem. To je však už jiné vyprávění. Ale našincům se u tohohle moře líbí dodnes. Jak říkala ta krásná a poněkud pitomá dívenka v kanceláři plavební společnosti: „Jééés.“

Znal jsem několik žen, kterým to slovo na celý život bohatě vystačilo.

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...