Bouře, jak se přihnala a opřela se do našeho malého tankeru plnou silou, v hlavě mi běžela vzpomínka na slavný obraz „Bouře na moři Galilejském“ od Rembrandta. Kdo ho nezná, ať se mrkne na Wikipedii. Pak pochopí, jak nám bylo. Akorát že ten náš tanker neměl plachty.

Kadeti nám doporučili, páč nebylo kam se schovat, abychom si sedli na zvýšené zádi lodi na zábradlí, zaklesli nohy do šprdlinek a fest se drželi. A učinili totéž. Na rozdíl od nás oni měli námořnické nepromokavé obleky s kapucí. My byli vystaveni řádění živlů naplno. A živly se činily, co to šlo. Blesk stíhal blesk, břeh skoro nebylo vidět přes clony deště, a navíc ta ztroskotaná loď!! Titanik hadr!

Před přístavem ve Varně, téměř v jeho vjezdu, totiž trčela z moře ztroskotaná loď. Veliká. Zaoceánská. Rezavá. Od druhé světové války. Prý se ji Němci pokoušeli dovléct do přístavu, když byla zasažena bombami, ale nepovedlo se. A klesla přídí ke dnu těsně před přístavem. Je tam mělko, tak záď trčela ven.

Za pravdivost historky o vniku vraku neručím. Ale to, že rezavá loď, její nástavby a kormidlo ve vzduchu vypadá romanticky v slunném letním odpoledni, ale za bouře rozhodně ne, to odpřisáhnu. Moře do ní mlátilo a Poseidon, bůh moří, pravděpodobně najmul celou partu, co sloužila později ve filmu Piráti z Karibiku, aby dělali kravám, kvíleli, skučeli a jak se občas zdálo, i občas se mihli v poloprůhledných stěnách vysokých vln.

Kapitán, aby ochránil malý tanker před stále většími vlnami, připlul do závětří vraku a za jeho ochranou jsme se probojovávali k molu. Nahoře na rezem prožrané nástavbě byla jakási otevřená železná vrata, jejichž křídlo se bouří uvolnilo a v nárazech větru v pantech nejprve zakvílelo „íííííííí“ a pak „ééééé“, jak se vracelo. Vrak lodi ve větru pod vlnami sténal, skřípěl a naříkal a vůbec. Prostě dělal to, co mají správné vraky v dramatickém filmu dělat. Tenhle vrak se činil. Co já vím, třeba nacvičoval na konkurz do nějakého katastrofického filmu, že jo?!?

Jeden z mladých kadetů, sedících vedle nás na zádi, si ukryl hlavu pod námořnický plášť. Kamarádi jej přidržovali a byly z něj vidět jen nohy. Chudák, napadlo mě, třeba mu je zle. Anebo se asi taky bojí. Kamarádi ho přidržovali, kadet se klátil ve větru a nárazech vody a my se zoufale drželi a odolávali náporům větru.

Konečně se malý odvážný tanker probojoval do přístavu, i když v konečné fázi plavby v hrdle přístavu se choval jako jankovitý kůň. Pod náporem vln se vždycky vepředu zvedl do výšky, aby se pak s rachotem zřítil dolů a záď vyletěla vzhůru. A nás pak zalila masa vody a vodní tříště. Takže nebylo vidět ani to, co se v té chvíli děje v kormidelnické budce. Každý chlap pochopí, že to bylo skutečně dramatické.

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...