Když jsme dostali ten příslib, na který bylo za bolševika potřeba tolik razítek a doporučení, jako dneska v europském socialismu ke stavbě čehokoli, i kurníku, Tak nastalo veselení převeliké. (Ale bolševikům to tak dlouho netrvalo. Buď jo anebo ne. U nás tehdy jo.)

A hned jsme přitom důkladně rozebrali otázku, kdo se na tom, aby mu to schválili, víc namakal. Protože na „Žádost o devizový příslib do KS a Jugoslávie (nehodící se škrtněte)“ bylo potřeba získat souhlas a podpis nejprve od mistra z dílny, který to podepsal taky za dílenský výbor ROH, pak soudruhů ze ZV ROH, a tam sedávaly občas pěkně zlý baby. Dále pak souhlas s cestou pro „soudruha žadatele“ od vedoucího závodu, potom ještě od ředitele fabriky, a nikoliv nakonec soudruhů z SSM a vůbec nejdůležitější od ZO KSČ.

Procedura to nebyla jednoduchá, bez zádrhelů. Protože všichni, co „Žádost“ jednomu dotyčnému případně podepsali, se vystavovali nebezpečí, že je nakonec soudruzi ze ZO KSČ pěkně seřvou, jestli navrhnou někoho – dle KSČ – „výdobytku a zahraničního“ cestování do nepřátelské ciziny nehodného. Ani tak nebylo, pokud všichni souhlasili, ještě vyhráno. Neboť ve hře ještě byl uliční výbor KSČ a ONV. Všichni, co to lejstro dostali do ruky ke schválení a podepsali ho, se tak vlastnoručně zavázali zaručit, že jde o skutečně pracujícího soudruha, který si váží výdobytků našeho „šoustialistického zřízení“, jak říkal Jára Štercl, a nebude nám, souzi, v cizině dělat ostudu. Nedej Marx, kamarádit se s emigrantama, případně s revanšistama, agentama CIA a CIC a vůbec. Ovšem oni sami, ti „souzi“ ze ZO KSČ, pokud to podepsali, si nebyli nikdy jisti, jestli je za podpis nesprdne někdo z okresního výboru KSČ anebo dokonce někdo z vnitra.

Neboť co když se soudruh nevrátí? Co když „tam zůstane“? Takže se zjistí, že soudruh nebyl soudruh, ale zrádce „tábora míru a socialismu“, který unikl bdělému oku kádrového oddělení, které už na začátku schvalování ve fabrice či úřadu mělo sledovat, co je dotyčný vlastně zač. Neb na něj měli spisy. Zvané „kádrové materiály“. Nehledě na ostatní podepsané soudruhy, kteří byli tak laxní v „bdělosti a ostražitosti“, že si nevšimli, že soudruh nebyl vlastně vůbec žádný „soudruh“? He?

Aby se pak nepřišlo na to, že dotyčný soudruh vlastně nemohl být vůbec žádný pravý soudruh, ale byl to nějaký bývalý kulak, živnostník, podezřelý intelektuál anebo jimi byli jeho syn, dcera, matka, babička, strýček, dědeček anebo vůbec nějak příbuzný. (Nehodící se škrtněte. Vyplňte hůlkovým písmem.)

Takže prakticky, kdyby se tohle skutečně dodržovalo a nebyli jsme u nás v Česku a tehdy momentálně připojeném Slovensku, tak by nikdo nikdy nikam nevyjel. Ale protože, jak vědí pamětníci, někdy se jezdilo hodně a někdy míň, ale jezdilo se furt, zvláště do Jugošky, ono to nebylo v určitých obdobích zvláště ve městech a velkých fabrikách zase tak horký. Jak měla strana a vláda ňáký prachy, hned se kritéria pro přidělování příslibů do Jugošky tiše zmírnila. Neboť i Strana a vláda si svým způsobem chtěla šplhnout u soudruhů pracujících.

Protože celá ta praktická politika se dělala, jak říkal soudruh Štrougal „hlavně aby se nenasrali horníci...!“ A tak nakonec jezdilo do té Jugošky i po normalizaci tolik lidí, že jsem na Pelješaci, a to, když už zase začali pouštět tolik lidí, že pustili i mě, tedy někdy kolem roku 1980, viděl u kempu vylepenou tuto cenovku ubytování:

Domácí: Cena XYZ dinárů. (už si nepamatuji kolik)

Cizinci: základní cena XYZ + 50 %.

Češi (do čehož se počítali i Slováci): základní cena XYZ + 15 %.

V praxi se pak dala ukecat cena i na cenu pro domácí, Ono tehdy v tý Jugošce běžela většina turistiky tak nějak bez daní.

Čechoslováci byli tehdá v Jugošce zvláštní kategorie. Což mělo svou logiku. Bylo jich hodně, ale neměli moc peněz. Ale měli jich zase tolik, aby byli pro Jugoše zajímavý.

V tom roce mého prvního devizového příslibu někdy v půlce šedesátých let se ovšem ještě jásalo. Protože ještě nedávno, jak trefně pravila kamarádka Hanka, co měla utečeného bráchu v Brazílii, ještě nedávno byste dostali všichni leda tak hovno. A ne příslib. Což jsme konstatovali také, a hned jsme se na to napili. Že jsme ten příslib dostali. Ten rok měl snad Tonda Novotný nějaké měkké srdce anebo jsme prodali do Jugošky nějakou elektrárnu či co, a tak byly nějaký dináry, a tak, jak se pak ukázalo, ten rok přísliby jen pršely. Skoro každý pátý žadatel ho dostal.

Dana to pak dostala taky. Děti se jim sice pak, narodily ale až o rok pozdějc.

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...