Všechny dramatické děje je nutno dobře popsat. Lidi jsou škodolibí. Jak říkala jedna moje teta: „Není vetší sranda, než když si někdo jiný zlomí nohu!“

Dalším nutným základem posunujícím děj, bylo to, že Hynek byl vášnivý fotoamatér. Na dveřích vlastní ložnice neměl přes své relativní mládí a bez ohledu na to, že nakonec má tři děti, tak by se to asi nehodilo, vylepenou cizí fotku nějaké nahaté ženské, jak bývalo zvykem. Ale vlastnoruční vyfocenou fotografii Štrbského plesa. Přes celou výplň. Dveří. V bytě se stropy ve výšce 3,5 m. A tomu odpovídajícími dveřmi. Takovýto člověk, který byl ochoten utratit tak hříšné peníze, aby si nechal zvětšit svůj vlastní černobílý snímek Štrbského plesa přes celý takovýhle dveře, nutně musel být do fotek trochu cvok. To znamená, že fotografoval kdeco a kdekoliv.

Bylo tedy od počátku jasné, že se staneme na této dovolené oběťmi jeho vášně a že nás bude postrkovat sem a tam mířit na nás flexaretou a vykřikovat: „Ještě kousek doprava… ještě… jóoo, malý kousek, dobrý…!“

A vtom, v kombinaci dalších nutných dějů, přišla ta „náhoda“, které se člověk často tak diví! No i já se za chvíli nestačil divit. Hynek vytasil foťák, mě vyhnal, oblečeného jen v kraťasech a tílku, abych se postavil na jednu z těch zídek, a zamířil na mě objektiv. Chtěl, abych svým tělem tak ňák pomohl porovnat velikosti a perspektivu zobrazovaných přírodních objektů. Asi tak, jak říká v kresleném fóru od Renčína ten fotograf v ateliéru tajemníkovi právě zvěčňovaného potentáta: „Postavte vedle něj na zem nenápadně krabičku sirek, aby bylo vidět, jak velký je to blbec!“

U mě chtěl, aby bylo jasné, jak velké jsou ty opuncie a agáve za mnou.

A dirigoval:

„Jo, dělej, pohni se…, jo…, už…, já už to vidíííím… Kousek doprava…“

„Nemůžu, jsem na zídce…,“ vzdoroval jsem.

„Tak jdi eště kousek dozadu…, eště kousek, takhle se natoč, eště krok…,“ poroučel. Umělecký model má poslouchat, tak jsem poslouchal. Kousek sem, kousek tam, eště takhle, krůček dozadu…

A ten krok dozadu byl navíc.

Hynek fotil, slunce svítilo, agáve měla trny, zídka byla rozkotaná a já padal. Pozadu. Do náruče pravé přírody. Zde reprezentované opunciemi, a hlavně obrovskou agáve.

Všechno to vlastně, jak tak dneska koukám, byly nutné děje a jediná náhoda byla vlastně v tom, že jsem si o trn agáve nevypíchl oko. Anebo neamputoval některou vyčnívající část těla. Voni ty trny jsou po stranách, jak pila na katru! Prostě bylo to všechno nutný a pak přišla ta náhoda. Ale v okamžiku, kdy sedíte zadkem v agáve, jsou člověku všechny filosofické směry fuk! Už jste někdy zkusili spadnout pozadu, v kraťasech a tílku do agáve? Ne? No tak to jste přišli o skutečně silný zážitek. Já od té doby, když někde čtu, jak někdo hledá, nejlépe nějaký umělec, „skutečně silné podněty a prožitky“, aby mohl vytvořit nefalšované plnohodnotné dílo, plné silných zážitků a vjemů, tak mu v duchu doporučuju vylézt na tu zídku na Lopudu. A udělat krok dozadu. A pak už jen padat. Hlubokých zážitků se určitě rychle dočká.

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...