Dal jsem si za úkol potěšit své čtenáře, o kterých se většinou dá říci, že jsou „starší a pokročilí“, vzpomínkami na doby dávno minulé. Ale také poučit případné mladé čtenáře o tom, jak to dříve vypadalo. Většina mladých lidí, a to myslím platilo už za starého Egypta, si myslí, že před tím, než se narodili tady nebylo nic, dnešní mladí lidé se domnívají, že tu byli dinosauři, a pak hned nastoupila jejich nejmoudřejší a morálně nejvyspělejší generace. Tedy oni.

Ale ne, plno věcí bylo jinak. Třeba dovolená. Anebo školní prázdniny. Ty mohly vzniknout teprve potom, co Marie Terezie nařídila povinnou školní docházku, zatím co dovolenou pro pracující vynalezli až kapitalisté.
Vynechám podrobnosti a jen zkonstatuji, že Češi nejraději jezdí na dovolenou do zahraničí. K Jadranu do Dalmácie jezdí již od poloviny 19. století. On to byl tehdy vlastně „domácí cestovní ruch“. Od Vídeňského kongresu 1814/1815 byla Dalmácie autonomní království a do roku 1918 součást naší vlasti, Rakouska a později Rakousko-Uherska (Předlitavska). Nóbl famílie pak jezdily do Benátek a ty skutečně nejnóblejší na Riviéru. Ale začnu své vyprávění v 60. letech 20. století, které si přece jenom ještě část našinců pamatuje. Tehdy se pobřeží Dalmácie zdálo pro nás na věky uzavřené. Ale objevila se nová možnost, kde smočit těla ve slané vodě. Nové moře, nový cíl. Bulharsko! V roce 1965 jelo do Bulharska 67 000 našinců, v roce 1970 už 200 000 turistů a pak už skoro každý. Do Bulharska na dovolenou. Vlakem, autobusem, letadlem, autem, prostě jak to šlo. Zájezdy pořádaly ROH národních podniků, ČSM, Svazarmovci, Čedok a statisíce našinců vlastními auty. Podniky a různé organizace tam stavěly ubytovny, hotely, campingy atd. atd. Od Slunečního pobřeží až dolů k Turecku měla většina restaurací na cedulích jídelníček taky česky.

Prostě moře je moře. A navíc, stejně jako v Jugoslávii, se v Bulharsku, také díky češtině, slovenštině a povinné ruštině na školách každý domluvil. A spořiví Češi oceňovali i to, že v kempu se platilo za stan a noc 2 Kčs, a láhve koňaku Pliska i ruské Stoličné vodky stály něco mezi jedním až 1,5 leva, tedy cca něco přes dvacet korun.

Jediná nevýhoda z toho byla pro novináře, že nemohli, tak jako za Rakouska a první republiky každé léto psát, jak na Jadranu sežral žralok českou učitelku. V Černém moři žraloci nežijí. Ale ono to bylo vlastně fuk, o takových věcech, že by někde sežral žralok socialistického rekreanta se stejně nesmělo psát.

Začalo to tím, že soudruh Antonín Novotný vyhlásil v roce 1960, že jsme socialistická republika. Ale lidi furt nebyli moc nadšení. A oni tehdy soudruzi byli sice pěkní parchanti, ale zase pokud už měly školy, tak měli ty starý prvorepublikový školy, takže si někteří z nich pamatovali staré latinské úsloví „panem et circenses“. Tedy „chléb a hry“. Volněji bychom ho mohli přeložit jako jídlo a zábava, za které se podle výkladu citátu římského satirika Juvenála: „římský lid zaprodal, což pak později vedlo i k zániku věhlasné říše“. Tím bylo myšleno Imperium Romanum, tedy původní Říše římská. Což ovšem platí dodnes, jak to autor, Decimus Iunius Iuvenalis, v prvním století našeho letopočtu správně předpověděl.
Soudruzi sice hlásali, že: „socialismus je na věčné časy“, ale sami tomu moc nevěřili. „Lid prý nadšeně buduje socialismus“, ale věděli, že „lidi na to serou“. A tak po vzoru starých římských císařů hledali, coby pracující lid, družstevní rolníky i pracující inteligenci tak nějak, soudruzi, potěšilo.
Nakonec na to soudruzi přišli. Průmysl pořád nic moc, spotřebního zboží také nedostatek. Západ nedoženeme, ani kdybychom se strhli. A tak lidem nabídneme cesty k moři. Neboť, jak praví známá píseň: „…móře to nejni, nejni Tálinskej rybník“, a ani Máchovo jezero. I když kolem něj křepčí socialističtí rekreanti za účasti „odboráře soudruha Anděla“ (viz populární film Dovolená s Andělem), kterého představoval mimořádně populární herec Jaroslav Marvan. To vše dohromady, prostě skutečné moře na dlouho nenahradí. A protože našinci jezdili k moři už za císaře pána, …

Když pominul nejtužší socialismus a soudruzi Novotný a Živkov se dohodli, začala doba pravidelného letního stěhování našinců k Černému moři. Jediná obtíž byla, že když jste neuměli bulharsky, tak pokusy domluvit se tím, že naše sdělení ano, pokýváním hlavou v Bulharsku znamená ne, a naše zavrtění hlavou si vykládají jako že ano. Prý to má něco společného s tím, jak pradávní Bulhaři, zvaní Protobulhaři byli turkický národ a místí obyvatelstvo byli Slované. Pak se smísili, ale to kývání a vrtění hlavou jim prý zůstalo po Protobulharech.

Kdybyste dneska jeli do Bulharska, raději hlavou nekývejte ani nekruťte. A bacha na místní. Ti už jsou z těch turistů tak zblblí, že nikdy nevíte, co tím pohybem hlavy vlastně myslí.

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...