Kemp nad městem jsme k večeru našli, jezdil k němu i místní městský autobus. Dojeli jsme obtíženi bágly autobusem k bráně. U vstupu chtěl místní zaměstnanec vědět, kdo jsme, co chceme. A hlavně jak jsme se tam dostali, když jsme z Československa. Tak jsme mu sdělili, že jsme přiletěli letadlem. A on zavolal místní ochranku a dlouho společně studovali pasy a pak se zeptali, jak jsme se před kemp dopravili. A kde máme auto. Tak jsme mu řekli, že místním autobusem. Nevěřícně na nás zíral a ptali se, proč jsme si nepůjčili auto. Protože jsme mu nemohli říct, že na půjčení auta nemáme v rozpočtu ani marky ani dináry, tak jsme zalhali, že jsme pěší turisti. Sportovci. Pustil nás dovnitř, ale když jsme si stavěli stany, tak nás přišel ještě dvakrát zkontrolovat. A pokaždé opovržlivě mrmlal „pješaci“!

Druhý den nás čekal Dubrovník. V kanceláři JAT nám sdělili, že „nema problema“. A kufry přivezou možná večer. Důležitý muž v uniformě se podíval s do papírů, a pravil, že naše bagáž letěla omylem do Austrálie. Pak se zarazil a přečetl to ještě jednou. A pravil, že asi do „Austrie“ – tedy Rakouska. To v nás vzbudilo velké naděje. Prohlídka Dubrovníku, když máte čas, je taky dobrá. A kufry… no s nimi „nema problema. Ten jižní luft a klidné tempo obyvatel snad nějak působí i na lidský mozek!

Ostatně Dubrovník je město, kde, pokud ho zrovna neostřelují Turci, Benátčané, Němci, Srbové, Italové či jiní nájezdníci, je v něm vždycky něco zajímavého k vidění. Třeba městská pláž. Nalákáni šploucháním vln a s pohledem na opálené a na kamenech si užívající občany dubrovnické, rychle jsme ze sebe strhali šaty, vběhli do vody a cákali na sebe tu slanou nádheru.

V tu chvíli Dáša vytřeštila oči a drala se razantně z vody, něco ječela a ukazovala někam směrem k modré hladině mezi laškující vlnky. Hleděli jsme k hladině a maně jsme hledali černou hřbetní ploutev, čeřící mořskou hladinu, neb již od dob Rakouska-Uherska dalmatským žralokům chutnají obzvláště české učitelky. S náma sice žádná učitelka nebyla, ale vědí to místní žraloci? He?!

Poplašný křik nepřestával a teprve na manželovu hlasitou otázku, tedy spíš na zařvání: „Co se děje?“ v odpověď zaječela: „Hovno!!“

Jen jsme vytřeštili oči nad jejím způsobem vyjadřování. A protože při tom nepřestávala ukazovat rukou někam do modrých vln Jadranu, pozorně jsme sledovali, kam ukazuje její něžná ručka. A skutečně! Hovno! Plavalo tam. A nebylo samo!

A tak jsme z toho moře rychle vyběhli, protože jsme letmým pohledem zjistili, že kolem nás v moři plavou i hajzl-papíry, kelímky a chuchvalce nějakého hnusu a tak podobně.

Což místním zřejmě nevadilo, ale nám jo. Jak rychle do moře, tak ještě rychleji z moře. Ještě že jsme s sebou měli v lahvích pitnou vodu na umytí.

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...