Prázdniny začaly, případně skočily. Vždy je to pro rodiny, zvláště ty s dětmi, dramatická změna.

Budete-li si číst tento text za zamrzlými okny či při šplouchání rybníka či moře vždycky se vás tento text dotkne na citlivém místě, neboť dovolená je vždycky drama a žádná rekreace.

Už ale dlouho předtím, než prázdniny a dovolené začnou, začíná to být vážné. Již tak od února na nás z novin a časopisů vypadávají přílohy, jak je to kde na světě krásné, kam bychom určitě měli jet a pokud tam nepojedeme, budeme hořce litovat. Protože příště to bude určitě dražší, přijde klimatická změna, nedávno nazývaná oteplování, ledovce roztají, pyramidy se ještě víc rozpadnou, na dovolené bude strašnej „hic“, případně na nás přijdou tornáda, průtrže mračen. A žraloci už se houfují u Gibraltaru, aby vpluli do Středozemního moře a prostě tak vůbec. To, že za první republiky byla každou letní sezonu na Jadranu žraloky sežrána jedna česká učitelka, to, že jsem viděl u Dubrovníku „morsku mačku“, jak se tam říká žralokům, už v roce 1966, nerozhoduje.

Takže teď je pro mě ta správná doba, abychom vyrazili někam do světa. Ale než vyrazíme, případně když jsme se už vrátili, není od věci zavzpomínat, jak to bývalo dříve, když jsme byli mladší. To platí i pro dívky v rozpuku 18 let a mladé muže, kteří předloni přestali mutovat (tím myslím jejich pubertální změny hlasu, a nikoliv nějakou sci-fi událost), protože dneska jezdí na dovolenou i miminka v kočárcích a starci a stařenky o dvou berlích, s umělou kyčlí a kardiostimulátorem.

Kdysi jsme sedávali u táboráků, trampové i paďouři, a zpívali jsme: „Západ volá a já nemohu spát, příliš dlouhá je cesta, kterou bych šel rád…“ Tedy, po pravdě řečeno, v době, kdy jsem to zpíval a drnkal na kytaru, jsme mohli tak akorát „do pihele tmavého“. Nejen na Západ, ale ani na jih a sever, a na Východ nikdo nechtěl. Ale ta touha někam jít, jen tak, ta v nás byla.

Vynecháme-li skutečnost, že jsme všichni Homo sapiens přišli do Evropy z Afriky. U nás Slovanů je to ještě složitější. Dodnes se ví jenom to, že jsme přišli do Evropy někdy kolem roku 550 n. l., ale odkud, o tom se vědci dodnes dohadují. Prý odněkud z východních stepí, ale čert tomu věř. Možná ten pěší výlet několik tisíc kilometrů na nás zanechal své stopy, protože my Češi děsně rádi někam cestujeme.

Nejprve si položme jednu zásadní otázku! Byl on ten Praotec Čech vůbec Čech? Já o tom už delší dobu silně pochybuji! Protože my Češi děsně milujeme moře. A on vyleze na takový nic moc kopec a mele o zemi zaslíbené.

Podívejte se, kdo a kde vlastně jsme. Tedy my všichni a tady to kolem nás. Myslím Česko a Moravsko (ovšem o praotci Moravovi moc nevím, tak ho do toho nebudeme tahat). Tedy jako krajinu. Vidíte někde nějaké moře? Já tedy NE! A přitom, porovnáme-li počet obyvatel našeho vnitrozemského státu s počtem lidí, co jezdí každoročně k moři, v poměru k jiným podobným státům, myslím že vedeme peloton. Jestli ten, co nás sem přivedl, byl skutečně Čech, proč tedy nedošel někam k moři? Nejlépe k teplému? He? He? Ví to někdo?

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...

Právě jste si přečetli první ukázku z knihy s pracovním názvem: „Hola hola, dálka volá“. Na NP budete pravidelně moct číst ukázky. Včas vám oznámíme, kdy bude možné knihu objednat.

Zároveň vyhlašujeme soutěž, o nejvtipnější název knihy. Vybereme tři nejlepší názvy a autoři dostanou knížku zadarmo přímo na setkání s autorem.