Když jsem psal své knihy o historii a konci války u nás, o koncentračním táboře Mauthausen ale hlavně o našich vojácích v první světové válce, dost náročný a neveselý text složený z historických dokumentů a vyprávění o tom, jak to bylo a co bylo v těch drsných dobách, bylo jej nutno nějak osvěžit. Ukázalo se, že cesta existuje. Paměti takzvaných „obyčejných lidí“ a jejich „příhod ze života“ v podobě vzpomínek, deníků a vyprávění pamětníků nejen válečných, pomohly čtenáři lépe se dostat do děje. Najednou při tom válečném cestování po evropských bojištích začaly tak nějak samy vybíhat vzpomínky na dobrodružná léta zahraničních dovolených za sociálismu. Bavilo to mne i redaktorku. I napadlo mne požádat ji, aby napsala své vzpomínky malé holčičky na tehdejší „dobrodružství“ u Černého moře.

Třeba tak nějak, jak jsme na základní škole psali slohovou práci na téma: Co jsi dělala/la o prázdninách? Předpokládal jsem, že každá dívka, slečna i dáma si pamatuje různé význačné okamžiky svého života a některé z dam mají i schované deníčky a skoro všechny fotky, zvláště od moře …

Přiznám se, poněkud se kroutila, to slušné dámy vždycky dělají, když po nich něco nějaký chlap chce, že aby si nemyslel, že jsou nějaké takové „hej, počkej…“ Ale pak kapitulovala a zadanou úlohu splnila. Bodejť by ne, vždyť jednou z mých kvalifikací je i „učitel“. Takže: „Tady je námět na domácí úkol a v pondělí to tady chci mít!“ Pavlovovy reflexy fungují nejen slintáním u jídla. Takže když dotyčný je anebo byl učitel, má to v sobě nadosmrti, jak říká moje žena. Takže tady máte výsledek a vy starší se můžete ponořit do vzpomínek. Zvláště ti, co jezdili do Bulharska soukromě „na divoko“.

Téma: „Co jsme dělali o prázdninách.“

Bylo mi asi pět… a jeli (vypráví autorka, ne já) jsme vlakem do Bulharska…

Poprvé k teplému Černému moři. Jen s tátou, maminka byla na operaci. Maminka byla operní diva, (pozn. aut.: tedy operní zpěvačka v žargonu vzdělanců „operní diva“). Když jste operní diva, tak tedy na operaci jedině v létě, v době prázdnin. Aby vám v sezoně ostatní divy nevyfoukli nějakou hlavní roli. (Pozn. aut.: jak je obecně známo, héérečky se vzájemně tak milují a přejí si úspěchy tak silně, že se divím, že se v divadelních klubech mohou jen tak používat nože. A že vedení divadla pravidelně nekontroluje, zda „miloučké dámy“ nesladí kolegyním kávu otrušíkem.)

Prvního července tedy dceruška s tatínkem vyrazili vlakem z Olomouce do Prahy, tam přestoupili na mezinárodní rychlík s lehátkovými vozy a frčeli do neznámých krajů. Jednotlivá kupé byla pro čtyři, horní lehátka přes den sloužila jako prostor na kufry, v noci se daly do uličky, takže zmírnily pád, pokud by náhodou nahoře ležící měl divoké sny a spadl z lehátka dolů. Lehátka byla z koženky, takže po dvou dnech sezení kdekdo „chytil vlka“. Ještě horší byla hygiena. Kdo si pamatuje na tehdejší vlakové záchodky ví, že voda tekla občas. Takže Vašek (v intelektuálních rodinách se často rodičům říká křestním jménem, to značí intelektuální nadhled a každý komediant se za intelektuála považuje) na každém větším nádraží vyrazil z vlaku na peron. Jak se tehdy říkalo nádražnímu nástupišti. Aby načepoval čerstvou vodu na pití. Pokaždé se vrátil, než se vlak rozjel. Ne tak jednou v Rumunsku. Zastavili jsme na nádraží v poli, něco jako nádraží z „Tenkrát na západě“. Nikde nikdo a zdroj vody taky ne. Vašek venku bezradně běhal a hledal. Vlak sebou zničehonic trhnul a rozjel se a Vašek nikde. Já řvala jak odstávče, (pozn. aut.: malé telátko odstavené od kojení): „Kde je můj Vašek?!“ Vlak už jel plnou parou vpřed (ano parou, je to doba dávná, a tedy lokomotiva byla parní), když se objevil ve dveřích celý uřícený s vítězoslavným úsměvem. Měl vodu, do jedoucího vlaku se mu podařilo naskočit! Až jednou podlehnu nějakému psychologovi (myšleno „duševně“), jistě mi řekne, že příhoda ve mně zanechala těžké trauma, které se odráží v mém chování celý život. Jen netuším jak, ale on jistě něco vymyslí!

Cesta pak už uběhla bez dalších traumatických situací. Na nádraží ve Varně nás měl čekat jistý pan Petkov (ubytování v soukromí domluvil strýc, jenž rok lékařil v Bulharsku) a ubytovat nás. Nečekal. Čekalo na nás kypré snědé bulharské děvče asi pětadvacetileté. Prý bydlíme u nich a odhodlaně popadlo kufr. Otec – gentleman se sice bránil, ale statná Bulharka se nedala a statečně vlekla kufr, v němž byl mimo jiné i bílý oblek – jeli jsme přeci do vyhlášených lázní. Dorazili jsme do broskvoňového sadu k malému zahradnímu domku. Tam nás čekal snědý hubený usmívající se Bulhar a velmi kyprá paní, jeho žena. V domku byla dvě lůžka, stůl, židle. Záchod, kadibudka, byla nedaleko v sadu, voda u pumpy. Takto jsme si pobyt ve vyhlášených černomořských lázních nepředstavovali! Ještěže tu není maminka! Dle informací jsme měli bydlet na hlavním varnenském bulváru!

Vzpomínky na cestu sepsala na nátlak Václava Vlka st. redaktorka Eva K.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...