Já vím, že správně je to „bouře na moři“. Ale když jsem poslouchal jako kluk vyprávění válečného veterána rakousko-uherské „K. u. ke Kriegsmarine“, který s mnoha dalšími stovkami českých námořníků kdysi za 1. světové války sloužil na křižnících a ponorkách u rakouského námořnictva ve Středozemním moři, hlavně na dalmatském pobřeží, tak on vždycky pro zvýraznění dramatičnosti vyprávění říkal zpěvavě: Bouuuře na mouři…“ O jakou bouři v našem případě půjde se hned dozvíte.

Rakije, sluníčko a písečná pláž a večer pohoda v letní restauraci na molu, kde podávali víno a pivo a k jídlu mimo jiné vynikající „svinsko so zele“, ovšem ne s knedlíkem. Ale s chlebem. A na stolech jako příbory nebyly nože, ale jen vidličky a lžíce… Jak mi vysvětlil číšník, romantický výhled na moře, v kterém se zrcadlí hvězdy, teplá noc, dámy s hlubokými dekolty a víno a rakije. A k tomu balkánská výbušnost… Když se to sejde na jednom místě, pak není vhodné mít na stole cokoliv špičatého.

Za pár dní po blicím výletu na Družbu u Varny nám ovšem otrnulo a měli jsme roupy. I rozhodli jsme se, že si uděláme výlet na protilehlý břeh varnenské zátoky. Parníček jede po ránu, přeplavíme se tam a vykoupeme na prakticky prázdné pláži, poobědváme a nastavíme mladá těla paprskům slunce. A odpoledne pojedeme nazpátek. To je nápad.

Přeplavili jsme se, vykoupali, slunili se a až do lehce pooběda. Furt to vypadalo jako bezva nápad. Pak se vynořily za vysokým útesem nad našimi hlavami, kam jsme původně neviděli, mraky. Když u Černého moře, tak „černé mraky“. To dá rozum. Slunce zmizelo a trochu se setmělo. Co teď?

V ten okamžik se skupina mladých námořních kadetů, která kotvila s takovou nějakou podivnou lodí kousek od nás a pilně cosi nacvičovala, stala jedinou záchranou. Slovo dalo slovo, v Bulharsku se na Čechy skrz prsty nekouká, a když jde o vojenskou morálku, tak se to taky za socialismu nebralo zase až tak vážně. Ostatně dvě mladý holky na palubě si přeje mít každý kapitán. I když mají s sebou manžely. Jen jsme se nalodili, setmělo se ještě víc.

A začal foukat vítr, který tak krásně a romanticky popisují dramatičtí spisovatelé, jak metá přes příď lodi spršky z pěnících se vln. V praxi je to prd romantika. Voda cáká odevšad, je slaná a studená a líská vás do obličeje a stříká do očí. Takže to pálí, a vůbec. Ono totiž nebylo moc kam se schovat. Ta loď byla malý pobřežní tanker. Takový pobřežní tanker nemá žádné kajuty.

Kdo náhodou neví, jak vypadá malý tanker, tak mu to popíšu. Dlouhý je asi třicet – čtyřicet metrů, vepředu zdvižená příď, na konci vyvýšená záď se zábradlíčkem. Uprostřed lodi paluba na úrovni hladiny a na ní budka pouze pro kormidelníka a kapitána. V tomto případě v ní byly ještě s oběma jmenovanými dvě ženské. NAŠE ženské. Manželky! S kapitánem a kormidelníkem! Zavřený v boudičce. Prý z důvodů bezpečnosti, aby je vlny nespláchly.

Nebe bylo černé, liják do nás bušil, bouře skučela a vítr vyl. Loď se kymácela, paluba byla zalitá vlnami, které se přes ni zuřivě proháněly. Ještě že ta bouda, co v ní byla sestava 2+2, byla skoro celá prosklená. Ale to jednomu takovému, hlavně manželovi, stejně nepřidá, když není, jak se k té boudě dostat!

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...