Jeho lordstvo je v koupelně. Podívá se pod hladinu a zvolá:
„Johan, Johan, zavolejte hraběnku!“
Hraběnka přijde, lord se zvedne z vody, zesmutní a povídá.: „Johan, hraběnka může odejít.“
Sedne si do vany, kouká a zavolá: „Johan, Johan, hraběnku rychle sem, ale ať je raději nahá!“
Hraběnka přijde, jeho lordstvo se zvedne z vody, podívá se dolů a praví: „Johan, hraběnka může opět odejít.“
Zase si sedne do vody a křičí: „Johan, Johan, ať…“
Sluha se lehce ukloní a odvětí:
„Je mi líto, vaše lordstvo, on nestojí. On plave.“

Seděla jsem v čekárně svého nového zubaře a prohlížela si to tam.
Zahlédla jsem i diplom, který uváděl celé jméno svého majitele.
Najednou jsem si vzpomněla – vysoký, hezký, tmavovlasý kluk stejného jména se mnou chodil na gympl, už je to nějakých 40 let. Že by to byl tentýž chlapík, na kterého jsem tehdy měla tajný zálusk? Když jsem ho však uviděla, rychle jsem podobné myšlenky zahodila. Tento téměř plešatý, prošedivělý muž s vrásčitým obličejem, ten byl příliš starý, ne že by mohl tehdy být mým spolužákem. Nebo – že by? Poté, co mi prohlédl zuby, jsem se ho zeptala, jestli nechodil na gymnázium Klementa Gottwalda.
„Ano. Ano, chodil jsem tam. Byl jsem jedním z nejlepších,“odpověděl.
„A kdy jste maturoval?“ zeptala jsem se.
Odpověděl: „V sedmdesátém šestém. Proč se ptáte?“
„Tak to jste byl v mé třídě!“ prohlásila jsem nadšeně. Pozorně si mě začal prohlížet.
A pak se ten hnusný, starý, vrásčitý chlap zeptal: „A co jste nás učila?“

Kohn je na služební cestě v Londýně. Po jednáních jde do obchodního domu Isaac&Son, kde chce koupit nějaké dárky. Moc se mu líbí elastické džínsy, tak se ptá prodavače: „Kolik stojí ty džínsy? Třicet liber. To je moc, víte, já mám jen třicet liber a budu tady tři dny. To bych tři dny nejedl. Prodavač: „Tak dobře, dám vám je za dvacet liber.“ No, dva dny hladovění... To bych asi přežil. Chvíli ticho. Pak: „Tak dobře, dobře, dám vám je za deset liber. … „Ó, děkuji, tak mi zabalte troje!“

Večerní služba na chirurgii. Přivezou pomláceného motocyklistu. Když ho sdrátují dohromady, sestřičky ho uloží na pokoj.
Ráno si předávají službu a holky z ranní se ptají, co je nového:
„Ále!“ povídá noční sestra, „přivezli sem takovýho pěknýho kluka, ale holky, je to na nic. Já ho ráno omývala a koukám, on na něm má vytetováno: „MRNĚ“.
Večer nastoupí nová směna, a když se pak ráno předává směna, ptá se Máňa, jak je to s tím hezkým klukem.
„Nic, moc,“ povídá noční sestra. já na něj v noci koukla, jestli jako to… co tam má vytetovaný. Ale holky on tam nemá vytetováno „MRNĚ“. Je to horší. On tam má vytetováno „MARNĚ“.
Mařka se zamyslí a povídá: „Hele, já mám dneska noční, já to zkontroluju!“
Další den ráno se Máňa usmívá a povídá: „Holky, vy jste ale úplně blbý. A už je mu daleko, daleko líp. Já jsem za ním v noci zašla. A víte, co tam má vytetováno? MARIÁNSKÉ LÁZNĚ!“

Dva v noci zaskočí do parku. A hup pod keříček. Holka na záda, on přilehne a najednou uprostřed činění on udělá: „HU ! HU!“
„Ty už jsi hotovej?“ ptá se dívčina. „Ále né! Jen mi nějakej blbec na kole v tý tmě přejel nohy!“