Zpěvák Bono jednou na koncertě gesty zklidnil publikum a pak začal do úplného ticha pomalu tleskat. Tleskal delší dobu, než vysvětlil:
"Chci, abyste si něco uvědomili. Pokaždé, když tlesknu, umře v Africe jedno dítě."
Kdosi z publika zařval:
"Tak přestaň tleskat, ty idiote!"

Je rybníček a v něm žije krokodýl a zlatá rybička. Jednou rybka povídá krokodýlovi:
"Hele, krokodýle, jedu na dovolenou. Kdyby někdo přišel, tak mu prosím tě splň jedno přání, jo? Díky moc".
Krokodýl jenom pokývá hlavou na souhlas.
Za týden se rybička vrátí z dovolené a ptá se krokodýla:
"Tak co? Byl tady někdo?"
Krokodýl odpoví:
"Jo, jenom jeden... chtěl mít penis až na zem. Tak sem mu ukous' nohy."

Icik Lefkovič byl neuvěřitelně líný člověk. Nejen, že nepracoval, on ani práci nesháněl. Práce ho ani nezajímala, o práci ani myšlénkou nezavadil. Ležel na gauči a přemítal o transcendentnu, když tu jeho žena Lea nevydržela:
"Já se tak stydím za to, jak žijeme, Iciku, to si neumíš představit!"
Icik byl nepříjemně vytržen:
"Co tím jako myslíš?"
Rivka vzlykala s hlavou v dlaních:
"Ne že bych ti to chtěla stále předhazovat, ale jsme tak chudí! Košer jídlo nám nakupuje moje maminka, hypotéku za nás platí můj otec, šaty máme od tvých sester. Tvůj strýc nám koupil auto! Nestydíš se ani trochu, Iciku?"
Icik se vztyčil na gauči a zamračil se:
"Stydět by ses měla ty! Benda a Kuba, tví dva povedení bratříčci - jak jsou bohatí! A nikdy nám nedali ani cent!"

O'Brian je na výletě na Sinaji. Trochu se opozdí za výpravou a za chvíli neví kudy kam. Je ztracen. A najednou, v dálce - oáza! A v ní obchod!
Přišourá se tam, celý zchvácen, a hned k obchodníkovi. Ten sedí před kvelbem a čte si Jerusalem Post. O'Brian ho žádá o vodu! Obchodník jen mlčky ukáže rukou nad sebe. Nad obchodem visí cedule "Moishe Teitelbaum - kravaty". Vysvětluje trpělivě: "Bohužel, nemám pro vás žádnou vodu na prodej. Kravaty - prosím. Výběr zdaleka v okolí největší. Značkové a konfekce. Množstevní slevy. Vodu však - bohužel."
O'Brien zuří: "Cožpak nevidíte, že jsem se ztratil? Že jediné, co potřebuji, je voda? Víte, kam si všechny ty kravaty můžete napchat?"
Mojše se nevzruší: "Není od vás pěkné, být na mě hrubý. Myslím, že jsem vám udělal velmi kvalitní nabídku. Chcete kravatu? Lepší obchod široko daleko nenajdete! Nechcete? I tak jste byl u nás vítaným zákazníkem. Skutečností však nicméně zůstává, že vodou neobchodujeme."
Na O'Briena jdou mdloby.
"Co se vody týče," pokračuje Mojše, "mohu vám dát radu. Zhruba třicet minut cesty tímto směrem naleznete Restaurant u Maxe - rozumějte, Maxe Teitelbauma, mého bratra. Vody, kolik hrdlo ráčí."
O'Brien zmobilizuje všechny síly a odchází naznačeným směrem. Mojše opět usedá před obchod a pokračuje ve čtení Jerusalem Post. Po dvou hodinách, když už má přečtené všechno, i finanční trhy, vrací se z naznačeného směru O'Brien. Sotva se doplouží. Mojše se zajímá: "Vzácný příteli! Snad jste ten vyhlášený restaurant neminul?!"
O'Brien klesne na kolena: "Samozřejmě, že jsem ho našel. Minout jsem ho nemohl. Ale Max mě tam odmítl vpustit bez kravaty!"

Farmář si objednal elektrický přístroj na dojení.
Protože zařízení dorazilo, když jeho manželka byla ve městě, rozhodl se vyzkoušet ho nejdřív na sobě. Vložil svůj penis do dojičky, zapnul ji ... a všechno ostatní bylo automatické!
Když zábava skončila, rychle si uvědomil, že nemůže sundat dojičku z penisu. Přečetl si příručku, ale žádný návod, jak se aparát sundává, nenašel. Zkusil všechna tlačítka, ale stále bez úspěchu. Nakonec se tedy rozhodl, že zavolá do zákaznického servisu.
"Haló, právě jsem od vaší firmy koupil dojičku. Pracuje fantasticky, ale jak ji mám sundat krávě z vemene?"
"S tím si nedělejte starosti," odpověděl obchodní zástupce, "přístroj je naprogramován tak, že se vypne automaticky po nadojení sedmi litrů."

"Pane profesore Goldfingere, je tato operace svízelná?"
"Jak se to vezme. Pro pacienta svízelná není. Dostane narkózu a je to. Svízelná je ovšem pro nás, pro chirurgy."
"A to proč, pane profesore?"
"Děláme ji tu už léta a ne a ne se podařit."

Mistr odejde na obchodní jednání. V dílně zůstane jen učedník a paní mistrová. Učedník po ní pokukuje:
"A paní mistrová, co byste tomu řekla, kdybychom se trochu pošmajchlovali?"
Mistrová vyskočí:
"No dovolte!!"
Učedník klidně:
"No když nechcete, tak nechcete."
Mistrová se trochu zklidní:
"O nechtění tady není žádná řeč - ale ta vaše drzost!?"

Ptá se žák učitele: "A jak to přijde, že má rabín děti, když ve dne v noci imrvére studuje svaté knihy?"
Učitel na to: "No, k tomu je potřeba čtyřicet tisíc a čtyři andělé."
Celá třída ztichne:
"A to jako proč zrovinka tolik?" ptá se žák.
"No protože přijdou ti andělé, jeden ho chytne za jednu ruku, druhý za druhou ruku, třetí za jednu nohu, čtvrtý za druhou nohu - a zvednou ho od těch svatých písem a odnesou na lože k jeho paní, k rebecin."
Žákovi to vrtá hlavou: "To jsou ale všehovšudy čtyři andělé, co k tomu byli potřeba. K čemu je pak těch čtyřicet tisíc?"
Učitel se zamyšleně usměje: "No, těch čtyřicet tisíc se ho pak snaží dostat zpátky k těm svatým písmům."