Jeden zbožný člověk, když se dožil 105 let, přestal náhle chodit do synagogy. Jeho přátelé, znepokojeni jeho nepřítomností po tolika letech projevované zbožnosti, zašli neprodleně za rabínem. Ani rabín neotálel a vydal se za souvěrcem. Ten se k jeho překvapení těšil skvělému zdraví! Proč tedy, když mu nic není, přestal chodit do synagogy? Stařec ztišil hlas:
"Když mi bylo 90, tak jsem, rebe, očekával, že si mne, budiž pochválen, povolá každým dnem. Pak mi bylo 95, potom 100 a teď, rebe, teď si myslím, že na mne, budiž pochválen, zapomněl - a tak se mu nechci zbytečně připomínat."

Pan Krekman měl smutek. Šel zařídit pohřeb své manželky.
"Pane Krekman," divil se pan Glaser, "před dvěma roky jsme pohřbili vaši manželku, copak si nevzpomínáte?!"
Pan Krekman posmutněl ještě více: "Ale vzpomínám, vzpomínám. To byla moje první žena. Teď jdu kvůli své druhé ženě ..."
Pan Glaser ho nenechal domluvit: "Druhé? Mazl tov! To ani nevím, že jste se podruhé oženil!"

Co - nebo kdo - je paskudňak? Tak to třeba pan Cimerman zašel za rabi Blumem.
"Smutná historie, věřit se tomu nechce. Vdova, tři malé děti, dluží pět set za nájem - a nezaplatí-li do neděle, bude vystěhována na ulici!"
"Hrozné," děl rabín, "musí se pro to něco udělat. A tady máte za mne padesátku na ten dlužný nájem."
"Děkuji vám, rebe."
"A já vám, pane Cimerman, že se tak staráte. Vy jste z příbuzenstva?"
"Ne, to nejsem."
"A že se tak staráte o ten případ?"
"Já jsem majitel domu."

Vyhlášený pomlouvač neustále rozšiřoval drby o rabínovi. Po čase ho však přemohly výčitky svědomí, přišel za rabínem a ptal se, jak by celou věc mohl napravit.
"Vezmi polštář, jdi na náves, tam pomysli na všechny ty špatnosti, polštář roztrhni a vyklep všechno peří po větru!"
Pomlouvač šel, udělal a přišel zpátky za rabínem: "Teď si umím představit, co škody jsem nadělal."
"Neumíš," sotva se usmál rabín. "Teď se vrať na náves - a všechno peří sesbírej!"

Žurnalista bydlí v Jerusalémě v pokoji s vyhlídkou na Zeď nářků. Každý den pozoruje množství modlících se zbožných. Po týdnu už dokonce rozeznává jednotlivce. Po dvou týdnech se osmělí a osloví jednoho, který tam strávil skoro celý ten čas, když opět přichází k modlitbě: "Prosím pěkně, za co se tu každý den modlíte?"
Starý muž odpoví: "Každé ráno se tu modlím za mír na světě, my tomu říkáme šalom, a za bratrství mezi všemi lidmi."
Novinář se ptá s úctou: "Ale pak sem přicházíte opět?"
Starý muž pokračuje: "Ano, odpolední modlitbu věnuji prosbám za to, aby lidé nestrádali hladem."
Dojatý novinář se ještě jednou osmělí: "Večer však přicházíte znovu?"
Starý muž trpělivě vysvětluje: "Večerní modlitbu věnuji prosbě za zdraví všech lidí, a aby mohli klidně spát. Takhle to dělám už 25 let."
Konsternovaný novinář jen špitne: "To je fantastické. 25 let. To je síla. Jak to vydržíte ... jak to děláte ... jaký z toho máte za celá ta léta pocit?"
Stařec trochu ztlumí hlas: "Jako bych mluvil do zdi."

Rabín, pastor a kněz hráli poker, když tu - policejní razie. A na stanici. A na výslech: "Otče Murphy, hrál jste zakázanou hru?"
Otec Murphy bleskově otočil oči k nebi - bože, odpusť co teď udělám - a odpověděl: "Ne, nikoliv."
Stejná otázka na pastora Johnsona. Opět krátký apel k nebesům - Hospodine, teď se tu nebude dít nic zajímavého - a suverénní odpověď: "Ne, nikoliv."
Stejná otázka na rabína Goldsteina. Ten jen pokrčil rameny a odtušil: "Prosím jich - s kým?"

Jaký je rozdíl mezi doslovnou a alegorickou interpretací? Vysvětlíme si to na pojmu šmok, jehož význam společensky přijatelným způsobem vyvstane porovnáním těchto dvou interpretací.
Pan Glik byl nébich. Nikoho nezajímal, jako by nebyl. Jeho soused byl samá známost, samý večírek, samá společnost. Nechal si pan Glik od zkušeného souseda poradit, jak se dostat do společnosti. Z cirkusového zimoviště si pronajal velblouda, na hotelovém parkovišti si pro něj zamluvil dvě parkovací místa, zaplatil personálu za krmení a úklid a pak se na něm v klidu každý den projel po Manhattanu. A najednou se začaly pozvánky na večírky jen hrnout a Glik byl hned známá osobnost, hvězda a selebrita. Až - až jednoho dne přiběhne portýr a bez dechu hlásí:
"-sím, pane Glik vembloud je pryč!"
Glik jde ztrátu nahlásit na policii. A jakou prý měl espézetku.
"Neměl, to není značka auta, to je živé zvíře!"
A jaké prý měl jméno? No, jak mu pan Glik říkal?
"Jméno? Říkal? No velbloude to a velbloude ono; velbloude jsem mu říkal."
A jakou prý má barvu.
"Barvu? No velbloudí barvu!"
A jestli prý to byl samec nebo samice?
Glik úpí: "Jesus und Maria! Jak to proboha mám vědět! Co já vím o vembloudech!?" Pak se zarazí a povídá: "Samec to byl."
A jakpak to prý ví najednou tak jistě?
To už je Glik - pro změnu zase - na koni. "No protože, pokaždý když jsem na něm jel, sbíhali se lidé a říkali: Zase je tu ten velbloud s tím hrozným šmokem!"

"Rebbe," ptá se chudý přistěhovalec, "jak mohu žít dobrý život pobožného žida a zachovávat vše, co je přikázáno, z té trošky, co si vydělám?"
"A kolik že to vyděláváš?" zajímá se rebbe.
"Dvacet šest dolarů týdně," smutně přiznává tazatel.
"Obávám se," zamyslí se rebbe, "že s dvaceti šesti dolary týdně to je právě asi jediná věc, kterou můžeš udělat."

"Pane Edelstein," začíná výslech soudce, "jste klíčový svědek. Musíte nám říci pouze a jenom to, co jste skutečně viděl. Nesmíte svědčit o tom, co jste neviděl, co víte pouze z doslechu. Je vám to naprosto jasné?"
"Ano, pane soudce, je mi to zcela jasné," přitakal pan Edelstein a prokurátor hned začal se svými otázkami:
"Jaké je svědku vaše jméno?"
"Emanuel E. Edelstein."
"Jak jste svědku stár?"
"To záleží na tom, ctihodnosti, kdy jsem se narodil. A to vám při nejlepší vůli říci nemohu, přestože jsem tam byl, neboť to znám skutečně jen takořka z druhé ruky."

Chaim Jankel špatně slyšel. Kamarádi se nabízeli, že mu přispějí na koupi naslouchadla, ale on se jen vztekal, že on sám slyší dobře, to jen lidé mluví blbě a potichu a tak. Ale věděl své. Proto jednou, když zahlédl ve šmelcu v akci zlevněnou elektroniku, a mezi jiným i naslouchadla, neváhal ani vteřinu. Za pár minut byl venku, s japonským aparátem do ucha, lehčí o zlevněných deset dolarů. Úsměv na rtech, v očekávání blažených zážitků z ozvučeného světa. A koho nevidí - Moše Gliksteina!
"Vidím jich, Mojše, jdou sem!" volá radostně, "kouknou, sem, do ucha! Koupil jsem, levně, perfektní japonskej výrobek! Měli jste pravdu, to je rozdíl, nebe a dudy! Cítím se jak dvacetiletej kluk! Nádhera!"
Moše Glikman s potěšením kvituje: "To je prima, to jim přeju. A kolikpak za tu nádheru dali, kolik to celé stálo?"
Chaim Jankel se mrkne na zápěstí a povídá: "Bude půl třetí."

Rabín byl vášnivý golfista. Hrál kdykoliv kdekoliv. Když si den nezahrál, trpěl. - Jednou na Jom kipur rabín přemýšlí: Co kdybych si dal mezi bohoslužbami pár jamek? Nic se nestane, když budu včas zpátky! Hned po ranní bohoslužbě upaluje na golf.
Shora to pozoruje Mojše a trpí: "Tohle dělá Žid na Jom kipur, a rabín k tomu!"
Hospodin ho těší:
"Dívej, jakou mu dám lekci!"
A rabín odpálí svůj první míček. Prolétne stromem, odrazí se od skály, přeskáče rybník a dopadne přímo do jamky! Na jediný úder!
Mojše protestuje: "Tak tohle je ta lekce!?"
"Jasně," s klidem na to Hospodin, "komu se s tím teď může pochlubit?"