Vše, co jste chtěli vědět o výkalech, ale neodvážili jste se zeptat

Muž se nastoupí do letadla a zjistí, že dostal místo vedle pohledné blondýnky. Okamžitě se k ní otočí a udělá první krok. „Víte,“ říká, „slyšel jsem, že let lépe utíká v hovoru se spolucestujícím. Pojďme si tedy povídat.“
Blondýna, která si zrovna otevřela knihu, ji pomalu zavře a řekne muži: „O čem byste se chtěl bavit?“
„Hmm, nevím,“ řekne muž. „Což takhle o nukleární energii?“
„Dobře,“ řekne blondýnka, „to by mohlo být zajímavé téma, ale nejdříve mi dovolte jednu otázku. Kůň, kráva i jelen jedí to samé – trávu. Nicméně jelen vyloučí male kuličky, kráva velkou mokrou placku a kůň skoro suchou koblihu. Proč si myslíte, že to tak je?“
Muž je ohromen. Až nakonec odpoví: „Nemám nejmenší tušení.“
„Tak mi tedy řekněte,“ odvětí blondýna, „jak je možné, že se cítíte na debatu o nukleární energii, když nerozumíte ani hovnu!“

Blondýnka má přirozeně pravdu, ale její přístup k diskuzi je často odmítán ať už z jazykových důvodů, nebo pro nevhodný námět. Přitom třeba Jan Werich kdysi prohlásil, že slovník prostšího člověka by mohl obsahovat na jedné straně dvě slova – oslovení „vole“ a podstatné jméno „hovno“ – a na straně druhé zbylých deset tisíc slov českého jazyka s komentářem, ve kterých výjimečných případech mohou ona dvě zásadní slova nahradit. Ačkoliv v obecné češtině je nejběžnějším vulgárním označením stolice výraz hovno, který však, jako mnoho výrazů z oblasti vylučování a rozmnožování, získal již v dávno prošlé minulosti vulgární významovou příznakovost. Původně označoval kravské lejno, z těchto slov také etymologickým splynutím (resp. etymologickou kontaminací) vznikl. Lejno pak je historickým slovanským označením produkt defekace (tj. vyprazdňování tlustého střeva) a pochází z indoevropského základu lei- (mazlavý). Tento termín je v současné češtině vnímán jako zastaralý, nicméně se i dnes používá v běžné řeči. Asi “nejsprávnější” termín je výkal (latinsky exkrement od slova exkrece – vylučování, případně faex, množ. č. faeces). U zvířecích výkalů se používá také termín trus. Ovšem k lingvistickému a literárnímu náhledu na tento námět se vrátíme později. Zatím se zaměříme na pomoc při případných rozhovorech v letadle.

Můj zájem byl motivován nejen snahou obstát při takové diskusi, ale také návštěvou Australského muzea v Sydney, kde mě zaujala napodobenina obrovského pravěkého vombata. Z připojeného popisu jsem se dozvěděl, že vombati vyměšují trus ve tvaru kostek. Ačkoliv vombati jsou dnes největší vačnatci, váží jen 25-35 kilogramů a jejich hranatý trus je přirozeně také proporcionálně menší než výkaly jejich předků. Nicméně bobky vombatů ve tvaru kostiček jsou nazývány zázrakem přírody. Jejich hranatý trus má svůj účel. Vombati totiž mají kvůli svému životu pod zemí hodně špatný zrak. Poloslepým tvorům nezbývá nic jiného, než hledat partnera pomocí čichu. Proto zvečera vycházejí z bezpečí nor a pečlivě rozmisťují po okolí hromádky svých hranatých bobků. Pokud je najde potencionální partner, pozná po čichu a podle podle jejich tvaru, že je blízko někdo, kdo má zájem o páření. Z toho, jak má trus obroušené hrany, vyčte i to, kdy zhruba byly na místě zanechány. Vombatí trus má spoustu výjimečných vlastností i po biologické a chemické stránce. Australský výrobce papíru Darren Simpson dokonce uvažuje o tom, že by se z něj daly vypozorovat nové postupy pro výrobu papíru. Důležité je podle něj především to, jak dokáží vombati trus téměř úplně zbavit vlhkosti.

Indonéská organizace Taman Safari Park, která sdružuje tři ZOO-safari z Bogoru, Pasurianu a Bali, nezůstala při úvahách, a tak si návštěvníci mohou v jejich prodejně suvenýrů koupit papír vyrobený ze sloního trusu. Tento netradiční a velice populární suvenýr se prodává v podobě sešitů, volných listů a recyklovaného balicího papíru. Při výrobě se využívá potenciál, který v sobě nese jinak nepříliš zajímavá surovina. Tu produkuje každý den zažívací trakt chovaných slonů, kteří zpracují ve svých rozměrných útrobách jen asi 50 % rostlinné potravy, a zbytek vylučují v podobě natrávené vlákniny. Průměrný dospělý slon přitom vyprodukuje za jeden den asi 180 kilogramů trusu. Ošetřovatelé ho pak odvážejí do haly, kde je sloní trus rozebrán a uvařen v horké vodě. Tím se jednak zahubí přítomní mikroby a základní surovina pro výrobu papíru se zbaví zápachu, ale zároveň tím natrávená vláknina ještě více změkne. Tento materiál je pak rozmixován a výsledná kaše je navrstvena na lis, kde prosychá do té doby, než jsou z ní vyřezány jednotlivé listy. O odběr papíru z Taman Safari Park už projevily zájem i některé místní vzdělávací instituce.

Taman Safari Park není jediná firma, která využívá obchodní potenciál sloního trusu. Například mladý podnikatel z Brna založil v roce 2013 internetovou stránku Darujhovno.cz a prodává sloní trus za pouhých 300 korun. Zásilku doručí anonymně. Jak vyplývá z obchodních podmínek webu, hiseshop je veden jako obchod s přírodními hnojivy, což provozovateli usnadňuje podnikání. Nicméně zásilky jsou dodávány v dárkovém balení. Podle reklamy “na světě a obzvlášť v České republice existuje nespočet lidí, kteří si zásilku od darujhovno.cz jistě zaslouží. Naše služba dává široké veřejnosti možnost vyjádřit svůj názor na konkrétní osoby, firmy a jejich jednání.” Majitel firmy také slibuje, že brzo bude k dostání žirafí i další trus: “Budeme se snažit rozšířit náš sortiment o hovna dalších zvířátek jak domácích, tak exotických, aby si každý přišel na své.” Pražská ZOO, která sloní trus prodává již několik let jako hnojivo pro zahrádkáře, je dalším příkladem a pravděpodobně také dodavatelem brněnského podnikatele. Ve zmíněné ZOO jsou kyblíky sloního trusu o váze 1,5 kg k dostání za 70 Kč,a při vrácení vymytého a nepoškozeného kyblíku za 50 Kč. Jihomoravské zoo slony sice nemají, zvířecí exkrementy ale u nich na dračku jdou také. Žádané jsou hlavně tygří a lví výkaly, které údajně skvěle odpuzují kuny.

Při návštěvě delty řeky Okavango v Botswaně jsme při vycházkách nejen pozorovali stáda antilop, zeber, buvolů, slonů, gnu a jiných pakoňů, žirafy, hrochy, hyeny a tisíce ptáků, ale take jsme se věnovali skatologickému výzkumu, tedy nauce o výkalech. Učili jsme se rozpoznávat od sebe trus všech již jmenovaných zvířat a i jiných, na která si už nevzpomínám. Dozvěděli jsme se také například, že hromady zanechané bílými nosorožci značí jejich území. To by mohlo také vysvětlit časté výlety cestujících žen na záchod. Vědci zkoumali reakci dospělých teritoriálních nosorožčích samců, kteří po očichání vzorku běhali okolo, značkovali si teritorium a snažili se najít jedince, který se na místě vyprázdnil. Zjistili také, že nosorožci rozpoznávají pohlaví a známost z trusu ostatních jedinců. Navíc, jejich reakce na trus známých versus neznámých zvířat byly rozdílné. Nosorožci k trusu neznámých nosorožců čichali dvakrát déle než k trusu jedinců, se kterými obývají stejnou lokalitu. Pozitivně dopadl i test na rozpoznávání pohlaví, jelikož latence ostražitosti se lišila v závislosti právě na pohlaví dárce vzorku. Ovšem nosorožci nejsou jediní lichokopytníci, kteří značkují trusem. Dělají to i teritoriální druhy koňovitých, včetně divokých oslů a některých zeber. Ovšem jejich značky, hromady trusu, jsou spíše než na hranicích umístěny ve středu teritoria. Lišky zase pokládají svůj trus na vyvýšená místa, například na pařezy nebo na kmeny vyvrácených stromů, protože z vyvýšeného místa je pach trusu snadněji rozšiřován větrem. Pachem svého trusu označují svá lovecká území.

Do delty Okavango se zřejmě nějak doneslo slavné prohlášení bývalého kanadského premiéra z roku 1970 – “mange la merde” (doslovně “jezte hovna,” ale užívané Francouzi ve smyslu “jděte do hajzlu”). Ovšem tady jeho slova dávají smysl. Průvodce nám totiž vysvětlil, že zebří hříbata musí jíst výkaly svých matek, protože jako býložravci s jedním žaludkem potřebují mít v žaludku nějaké bakteriální enzymy a červy nutné k zažívání rostlinné stravy, které se nemohou dostat do jejich žaludků žádným jiným způsobem. Podobně se prý již během prvních dnů života pštrosích kuřat ustaluje ve slepých střevech a v tlustém střevě mikroflóra, která je nutná pro trávení. Tento proces se podporuje tím, že kuřata přijímají jako první potravu trus svých rodičů, který již obsahuje potřebné kmeny bakterií. Později jsem zjistil, že požírání výkalů, odborně zvané koprofágie, není tak neobvyklé, jak jsem si myslel. Mláďata koalů prý také pravidelně požírají matčin trus a třeba u psovitých šelem je koprofagie za určitých okolností normálním chováním. Feny po porodu čistí svá štěňata a požírají jejich výkaly i moč, aby udržely pelíšek čistý. Svůj trus žerou také králíci, papoušci atd. Dalším takovým případem, s kterým jsme se setkali v Okavango, je prase bradavičnaté (warthog), které se živí hlavně trávou, ale také žere kořeny, bobule, okusuje mladé stromy a příležitostně žere i mršiny. Žere i svůj vlastní trus a také trus nosorožců, buvolů, antilop a dalších zvířat.

Četl jsem také, že jistý profesor na Cornellově veterinární škole dokazoval neškodnost a sterilitu výkalů novorozeněte tím, že před svými studenty pojedl lžičkou obsah tlustého střeva mladého telátka na pitevním stole. Proces trávení není dokonalý, takže člověk výkaly vyloučí přibližně třetinu užitečných bílkovin. Svým způsobem jsou i výkaly nutričně poměrně bohatou stravou. Ovšem mezi lidmi není pojídání výkalů běžné, především z estetických důvodů. Potrava má na vlastnosti výkalu přirozeně velký vliv. Jídlo bohaté na vodu, především zelenina, vede k velkým a kluzkým exkrementům, zatímco tučná jídla spíše k malým a pomalým. Výkaly vegetariánů a lidí, jejichž střeva produkují větší množství metanu, mají tendenci plavat na hladině. Na stravě závisí přirozeně i zápach výkalů. Kojené děti mají výkaly téměř bez zápachu, naopak alkoholici, s bohatou střevní flórou, mají mimořádně páchnoucí výkaly.

Jak zmíněno, v Okavango jsme viděli četné výkaly a porovnávali jsme je podle velikosti, tvaru a tvůrce. Bohužel teprve dodatečně jsme se dozvěděli, že pražská ZOO vydala Atlas trusu od Ivy Vilhumové, a to v rámci své reklamní kampaně s názvem „Made in nature“, která odvážně bourala určitá tabu s tímto tématem spojená. Fotografie z kampaně jsou použité i v tomto atlasu. Zvířata lze charakterizovat nejrůznějším způsobem – tělesnými rozměry, systematickým zařazením, životním prostředím nebo biologickými projevy. Jedním ze základních projevů živého organismu je metabolismus a trus je jedním z produktů. Z trusu lze vyčíst mnohé. Pražská ZOO také získala druhé místo v desátém ročníku prestižní soutěže o nejlepší kalendář roku v kategorii Propagační účin a hlavní idea. Její pohlednicový kalendář Made in nature 2010 s odvážným tématem zvířecího trusu tak zaznamenal úspěch nejenom u návštěvníků zoologické zahrady, ale též u odborné veřejnosti z oblasti polygrafie a reklamy. Každý měsíc je věnován jednomu zvířecímu druhu a na přední straně je kalendárium s výtvarně pojatým obrázkem trusu na bílém pozadí, zatímco na zadní pak je foto zvířete s informací o něm, pochopitelně zaměřenou na danou oblast, tedy oblíbená strava, trávicí proces, vyměšování a popis exkrementu. Také např. německá autorka Angelika Lang ve své knize Poznáváme stopy zvířat vydané vydavatelstvím Víkend v Líbeznicích věnovala 20 stran trusu.

Tento námět byl dále popularizován švýcarským Muzeem přírodní historie v Ženevě, které v roce 2012 uspořádalo fascinující výstavu nazvanou KK.ZOO (zkratka KK je pro slovo „caca“, tedy kakání). Vystavené exponáty zahrnovaly všechny možné druhy exkrementů a trusu, kobylince, kravská lejna, králičí bobky či guano mořských ptáků, ale největším tahákem byl 65 milionů let starý výkal Tyrannosaura rexe. Mají bezpočet různých velikostí i tvarů a slouží k celé škále různých účelů: dají se jíst, použít jako zbraň anebo coby prostředek posílení společenských vztahů. Někteří ptáci, například kosi či drozdi, používají svůj trus, jenž je obzvláště lepivý díky konzumaci jmelí, k bombardování nepřátel, kteří se přiblíží příliš blízko k jejich hnízdům. Podle kurátora “u některých zvířat fungují exkrementy jako opravdová sociální síť. Používají výkaly ke zdůraznění své přítomnosti, k vymezení teritoria anebo k hledání partnera k páření. Lamy či velbloudi mají společné ‚latríny‘. Zvířata patřící ke stejnému stádu všechna vyměšují na stejnou hromadu. Jejím očicháním pak dokážou zjistit, kdo a kdy tam byl, a získat celou škálu dalších informací.“

Ženevská výstava není jediný příklad předvádění trusu veřejnosti. Ota Ulč ve svém článku Veřejné financování kultury a sloního trusu píše o polemikách v USA týkajících se umělecké hodnoty trusu. Zmiňuje se o uragánu nevole, který v Brooklynu “vyvolal portrét, poloabstraktní koláž Panny Marie, skoro tři metry krát dva metry, posazeno do dvou koulí sloního trusu, obsypaného hrozinkami, se špendlíky ve tvaru slova VIRGIN a MARY. Jedno z ňader boží rodičky tvoří rovněž sloní trus.” Cituje pak také autora, Chrise Ofiliho: “Slon v Africe symbolizuje sílu, trus v tomto kontextu má mínit plodnost.” Konečně “staří Egypťané uctívali hovnivála.” Podle Ulče “naprostá většina údajně pokrokových intelektuálů je plně na straně umělců užívajících trus ve svých dílech.” Chvála sloního trusu umělcem nigérijského původu jako symbol plodnosti nachází ozvěnu v populárních knihách o Harry Potterovi od J.K. Rowlingové. Ta píše o fiktivním měsíčníku (mooncalf), nesmírně plachém tvoru, který ze svého doupěte vylézá pouze za úplňku. Pozorování měsíčníků při tanci za svitu měsíce je fascinující a často výnosnou zkušeností, protože sebere-li se jejich stříbrný trus před východem slunce a pohnojí-li se jím záhony s kouzelnými bylinami a květinami, začnou tyto rostliny velice rychle růst a získají neobyčejnou sílu. Ve skutečném životě však může být sběr trusu také velmi výnosný. Nejdražší káva totiž nepochází z plantáže, ale z výkalů. Mezi nejvzácnější kávová zrna patří cibetka. Jedná se vlastně o trus zvířátek – cibetek, která kávová zrna pojídají, v těle „zdokonalují“ a následně vyloučí. Lovci jejich výkalů tyto „poklady“ sbírají, pitvají a semena kávovníků z nich následně vyloupnou a upraží. Cibetková káva je indonéskou specialitou.

Pokračování zítra.