Objev kosti z článku prstu v sibiřské jeskyni Děnisova nevzbudil velkou pozornost až do chvíle, kdy si ji vzal na paškál tým genetika Svanteho Pääba z lipského Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii. Analýzy tzv. mitochondriální DNA, kterou dědíme výhradně po matce a otec nám ji nepředává, odhalily, že obyvatelka Děnisovy jeskyně nepatřila k neandrtálcům a už vůbec ji nebylo možné strčit mezi zástupce naších přímých předků – pravěkých lidí druhu Homo sapiens. Vyhlídka, že „lidská zoo“ byla před 40 000 roků celkem pestrá a dosti kontrastovala s dnešním nudným stavem jediného zástupce rodu Homo na Zemi, vzrušila laiky i mnohé odborníky. Nejeden expert se přitom inspiroval Haškovým „Co je mi do pravdy, když ji nemám já!“ a nález z Děnisovy jeskyně relativizoval a bagatelizoval. Pro nadšení laiků nad "dívkou z Děnisovy jeskyně" měli tito jen slova pohrdání.

Nebylo zapotřebí ani kozinovského „do roka a do dne“ a nadšenci mají proti skeptikům v rukou pádný argument. Mezinárodní tým pod vedením Svanteho Pääba publikoval v týdeníku Nature jaderný genom ženy z Děnisovy jeskyně. V jaderném genomu se nachází neskonale více dědičné informace než v mitochondriální DNA. Dědíme ji jak od matky, tak i od otce. Díky tomu prozrazuje jaderná dědičná informace o člověku a jeho genetických vazbách mnohem více než DNA z mitochondrií.

DNA dívky z Děnisovy jeskyně odhalila další mesalianci v naší evoluci. Z první nás usvědčila již analýza DNA neandrtálců. Ukázalo se, že si neseme „nějakou tu kapku“ neandrtálské krve, protože se naši předci s neandrtálci pravidelně spouštěli.

První lidé Homo sapiens se vyvinuli v Africe před 200 000 roků a před 50 000 až 60 000 roků se vydali mimo černý kontinent dobýt svět. Ten nebyl v té době liduprázdný. Obývali jej potomci primitivnějších druhů lidí, kteří opustili africkou kolébku lidstva v dřívějších migracích. V Evropě žili v době příchodu našich předků Homo sapiens neandrtálci. Naši předci je – možná dosti drsně – odkázali do propadliště dějin. Mohli je vytlačit jako méně zdatné konkurenty. Nelze vyloučit, že s sebou přinesli z Afriky nějakou chorobu, která neandrtálce skosila. Ve hře je i možnost, že se naši předci a neandrtálci utkávali v přímých ozbrojených konfliktech. Nelze vyloučit, že jsme neandrtálce jednoduše vyhubili. Určitě není pochyb o tom, že předtím jsme se s nimi zkřížili. Některý Homo sapiens se tu a tam s neandrtálci „spustil“. Jasně to dokládá příměs neandrtálských genů v naší DNA.

Homo sapiens však mířil i do Asie a následně i dál – do Melanésie, Austrálie a do Tichomoří. Přitom došlo k druhé mesalianci. Jak vyplývá z nově publikovaných výsledků analýz genomu dívky z Děnisovy jeskyně, byla tahle žena představitelkou dalšího druhu člověka. Z nám známých lidí měla geneticky nejblíže k neandrtálcům, ale výrazně se od nich lišila. Jasně to dokládá zub, který byl nalezen v Děnisově jeskyni a jehož popis je součástí publikace v Nature. Pohled do dědičné informace současných lidí ukázal, že „děnisované“ (Pääbo a spol. razí pro tyto lidi označení „Denisovan“) nezmizeli beze stopy. Obyvatelé Melanésie a Tichomoří nesou ve své dědičné informaci asi 5 % z DNA lidí, kteří žili před 40 000 roků na Sibiři. Předci Melanésanů a Polynésanů se museli někde s předky děnisovanů potkat a přitom došlo i na nějaké ty techtle mechtle.

Evoluce současného člověka Homo sapiens tak získává nové kontury. Donedávna jsme předpokládali, že pravěcí lidé Homo sapiens vytěsnili po příchodu z Afriky na všech kontinentech své předchůdce a nahradili je. To zůstává v zásadě v platnosti, ale zároveň už asi nikdo nezpochybní fakt, že se naši předci při tom „vytěsňování“ často tak trochu geneticky „ušpinili“, protože se v malé míře křížili s populací, kterou vytlačovali či vybíjeli. Tak trochu to připomíná pronikání Evropanů do Nového světa. Většinu původních obyvatel vyhubili, ale přesto po sobě stačili zanechat početnou armádu míšenců. V tomto případě však šlo o vybíjení míšení v rámci jednoho druhu - Homo sapiens. Našim předkům se k mesaliancím nabízely i další druhy člověka a oni touto možností zjevně nepohrdli.

Nabízí se vzrušují spekulace, při které se seriózním konzervativním odborníkům asi opět naježí vousy. Kdo ví, kolik různých druhů člověka na Zemi v době migrace Homo sapiens mimo Afriku žilo a s kolika z nich se stačili naši předci spustit. Kdo ví, která etnika si nesou v krvi dědictví po těchto mesaliancích podobně jako obyvatelé Evropy nebo Melanésané a Polynésané. Naše evoluce byla zjevně velmi bohatá na náhodné události, peripetie, excesy a měla daleko k poklidnému proudu, kde „dokonalejší“ nahradili ty „méně dokonalé“. Zatím se zdá, že přílivu krve jiných lidských druhů mohli zůstat ušetření lidé Homo sapiens, kteří neopustili africkou kolébku lidstva a jejichž potomci dnes obývají subsaharskou Afriku.

Dokážeme tenhle pozměněný obraz naší evoluce vůbec vstřebat? Nezačneme z něj zase kutat úvahy o tom, že kdo dědil od neandrtálců, byl „lepší“ či „horší“ než ten, kdo od nich nedědil? A dokážeme třeba tenhle obraz lidské evoluce předložit žákům a studentům ve školách a představit jim ho jako příběh, který se dramatičností vyrovná akčním filmům?

Na začátek by možná stačilo, kdybychom si dokázali tenhle objev užít a nenechali si ho otrávit obvyklými komentáři, že to vlastně žádná novinka není, že Pääbo a spol. jsou jen banda nedouků a že si genetika nemůže přisvojovat ambice na vnášení zásadních zvratů do paleoantropologie. Není to žádná hanba ani důkaz nedostatku intelektu či vzdělání. Radovat se z objevu "děnisovanů" a jejich podílu na genetické rozmanitosti současného lidstva dokážou i opravdu slovutní odborníci.

„Celý ten příběh je úžasný. Je to jako překvapivý vánoční dárek!“ komentoval studii z Nature například přední světový paleoantropolog Carles Lalueza Fox z barcelonské university.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora