Zájem médií a veřejnosti o tajemného malého člověka z indonéského ostrova Flores („hobita“) opadl, ale v odborných kruzích diskuze o postavení floreského člověka intenzivně pokračují. Neklid kolem kosterních pozůstatků z jeskyně Liang Bua a trvající zájem jsou navíc umocněny osobní záští a nedávnými invektivami mezi vědci navzájem včetně odmítání přístupu ke kosternímu materiálu a bránění účasti na dalším terénním výzkumu. Stojí za to se pozastavit a nahlédnout pod pokličku současného dění. Podkladem k rekapitulaci názorů nám může být série článků, které nedávno vyšly a nebo vyjdou v nejbližších číslech Journal of Human Evolution (ale přes internet jsou již dostupné).

Pro osvěžení paměti si připomeňme, že mimořádnost šest let starého nálezu spočívá v malé tělesné velikosti (maximálně jen 130 cm) a v ještě menší velikosti mozku (mírně nad 400 cm3) v kombinaci s používáním kamenných nástrojů a organizovaným lovem. Záhadnost je doplněna nízkým stářím nálezu (až jen 18 tisíc let) a směsicí starobylých, modernějších a specifických morfologických znaků. Na své si přišli i „záhadologové“ a „kryptozoologové“, neboť v bájích místních obyvatel se objevují malí, primitivní a nemluvící lidé, což by naznačovalo možnost existence floreského člověka ještě ve velmi nedávné době nebo naopak přetrvávání velmi dlouhodobé ústní tradice. V každém případě pověsti naznačují alespoň krátkodobou koexistenci obou skupin lidí. Nejstarší prokázané pozůstatky moderního člověka na ostrově jsou staré 11 tisíc let.

Hlavní argumenty a doklady k posouzení systematické a evoluční blízkosti či vzdálenosti současným lidem již byly publikovány během uplynulých dvou let v prestižních amerických a britských antropologických časopisech, ale nyní vědecké týmy shrnuly své výsledky v kontextu poznatků i ostatních kolegů. Lze tedy již uzavřít otázku původu člověka z ostrova Flores?

Prvním důležitým poznatkem je, že Homo floresiensis sice žil na ostrově až do doby evolučně nedávné, ale že jeho počátky je možné očekávat daleko dříve. Máme doklady o historii místních živočichů, kteří se zde vyvíjely téměř v úplné izolaci až 680 tisíc let včetně vzniku endemických velkých forem např. hlodavců a ptáků a malých forem slonů, kteří byli zjevně později floreským člověkem loveni. Nejstarší kamenné nástroje byly nalezeny v centrální části ostrova a jsou staré přibližně 193 tisíc let. Datování různých složek vrstev v jeskyni Liang Bua a geologický průzkum okolí v údolí Wae Racang ukazují na vysoké stáří počátků jeskyně. Datovacích metod bylo použito hned několik, ale i přes určité rozdíly v získaných časových údajích jsou vcelku v souladu s již dříve zjištěným stářím radiokarbonovou metodou pro vrstvy s většinou nálezů floreského člověka mezi 41 a 20 tisíci lety. Nejvýznamnější nález – lebka ženy označovaná LB1 – je stará 19 až 17 tisíc let. Jeskyně byla osídlena zřejmě již před 95ti tisíci lety. Vysoké stáří osídlení ostrova Flores jednak nabízí jako možnou ještě starší migraci z Afriky a tím různé varianty původu mezi ranými zástupci rodu Homo. Současně odporuje představě o příslušnosti k současnému člověku adaptovanému malou tělesnou výškou na život na ostrově, případně s patologickými znaky (mikrokefalií). Na druhou stranu již nikdo z autorů nepodporuje jednu z prvních hypotéz, že by Homo floresiensis mohl být potomkem jihoasijské větve člověka vzpřímeného – Homo erectus, který po dlouhou dobu žil na nedaleké Jávě a v okolí; mezi oběma druhy člověka by tak skutečně časová návaznost mohla být. Morfologie lebky je podle různých srovnání sice jednoznačně lidská, ale odlišná jak od moderního člověka, tak od člověka vzpřímeného. Ani kamenné nástroje nejsou příliš shodné.

Kostra těla je utvářena v souladu s bipedií (vzpřímeným postojem a chůzí po dvou), ale dolní končetina zahrnuje jak moderní, tak primitivní znaky. Např. dlouhé kosti jsou lidské a palec nohy není oddálen, na druhou stranu pánev je širší (což připomíná australopitéky) a u nohy není vytvořena podélná klenba. Horní končetina je ještě nápadnější mozaikou pokročilých lidských a starobylých rysů. Zvláště je to patrné na kůstkách zápěstí, připomínající archaické nálezy z východní Afriky nebo gruzínský nález z Dmanisi. Larson se spolupracovníky tvrdí, že takovouto kombinaci nelze nalézt u žádného zdravého ani patologického jedince současného člověka.

Pro posouzení vývojových vztahů bývá klíčová lebka. Vedle dolní čelisti dalšího jedince byla zatím nalezena jen jediná – LB1, také s velmi specifickými charakteristikami. Nejvíce je nápadná malá mozkovna. Podle výlitku dutiny mozkovny, z něhož lze usuzovat na velikost a morfologii mozku, se Falková domnívá, že floreský člověk měl odlišnou a značně specifickou stavbu mozku, která umožňovala složitý sociální život, organizovaný lov a výrobu nástrojů i při malé velikosti (tématu mozku se budeme věnovat v samostatném příspěvku později). Tvarově vykazuje lebka jako celek také podobnost spíše nálezům z východní Afriky a z Dmanisi. I znaky dolní čelisti ukazují na původ starší, než jsou asijští Homo erectus. Přesto se v jiných pracích objevují vícekrát pokusy vysvětlit atypické znaky dědičnými poruchami (např. mikrokefalií, nedostatečnou funkcí štítné žlázy nebo poruchou citlivosti na růstový hormon).

Uceleně analyzuje většinu dat a poznatků práce Argueové a spoluautorů, ve které se snaží testovat různé možnosti příbuznosti zástupců homininních zástupců včetně Homo floresiensis (pomocí tzv. kladistické analýzy rekonstruující „vývojový strom“). Jejich závěr zní: větev směřující k floreskému člověku se oddělila později, než se objevil Homo rudolfensis, a dříve než obýval východní Afriku Homo habilis s připuštěním možnosti oddělení od něho samého). Ačkoliv názory na evoluční vztahy mezi lidskými druhy v době před 2,5 až 1,5 milióny lety se opakovaně korigují, zdá se být původ floreského člověka velmi starobylý a doba jeho existence velmi dlouhá. Jeho předci zřejmě migrovali a podobně lidé z Dmanisi jako jedni z prvních průkopníků lidského rodu z Afriky do ostatního světa. V izolaci na malém ostrově se dožili málem do dnešních dnů. Dokonce přežívali déle než naši mnohem bližší příbuzní neandrtálci. Po určitou dobu mohli tedy na Zemi žít vedle sebe minimálně tři samostatné druhy člověka.