19.3.2024 | Svátek má Josef


VĚDA: Aby mozek nezačal z covidu bláznit

26.1.2022

Poškozený mozek si z koronavirové pandemie neodnášejí jen ti, kteří se nakazili virem SARS-CoV-2. Dlouhodobý stres vyvolaný radikálními životními změnami si vybírá daň v podobě„mozkové mlhy“ i mezi těmi, kteří infekci odolali.

Stres provázející pandemii může u jinak zcela zdravých lidí vyvolat zánětlivé reakce v nervové tkáni mozku, a to i v případě, že se nenakazili virem SARS-CoV-2, konstatuje v nové studii mezinárodní tým vedený Ludovicou Brusaferriovou z věhlasné Harvard Medical School v americkém Charlestownu. Studie byla publikována na serveru medRxiv a neprošla zatím oponentním řízením ve vědeckém časopise.

Výsledky už ale vzbudily pozornost odborníků i laické veřejnosti. Vrhají nové světlo na nárůst případů fyzického i duševního vyčerpání, depresí a stavu, pro který se ujalo označení mozková mlha. V něm si lidé připadají, jako kdyby se úplně neprobudili. Obtížně se soustředí, nevnímají běh času a pro své pocity nenacházejí příhodnější pojmenování než „zamlžená mysl“. Mozková mlha netrápí jen ty, kteří prodělali těžkou formu covidu, i když u těch byl tento problém zaznamenán nejdříve. Od nástupu covidové pandemie přibývá případů „zamlženého mozku“ i mezi lidmi, kteří se virem SARS-CoV-2 nikdy nenakazili.

Ludovica Brusaferriová a její spolupracovníci získali pro svou studii data o aktivitě mozku zdravých obyvatel státu Massachusetts pořízená před čtyřměsíčním lockdownem vyhlášeným v roce 2020. U části dobrovolníků lékaři prověřili tytéž aktivity mozku po zrušení lockdownu. Zaměřili se přitom na gliové buňky sehrávající významnou roli při imunitní obraně mozku a na molekuly myoinositolu, které prozrazují probíhající zánětlivé procesy.

Po lockdownu došlo k výraznému zvýšení aktivity gliových buněk a k nahromadění myoinositolu v některých oblastech mozku. Změny byly nejvýraznější u lidí s největšími psychickými problémy. Vše nasvědčuje tomu, že i bez infekce je mozek lidí žijících v podmínkách pandemie zatížen natolik, že to vyvolává zánětlivé procesy a následně i psychické potíže.

Pandemie poznamenává duševní zdraví široké skupiny lidí. Každého pátého pacienta trápí ještě několik měsíců po uzdravení z covidu psychické problémy, jako jsou deprese, posttraumatický stresový syndrom nebo záchvaty úzkosti. Mezi zdravotníky trpí depresemi a úzkostí bezmála polovina, a to bez ohledu na to, zda se covidem nakazili, nebo ne. Silný stres prožívají ti, kteří během pandemie ztratili někoho blízkého, nebo přišli o zaměstnání. K nejzranitelnějším patří osamělí lidé nebo rodiny s malými dětmi.

Zapomínání i ztráta logiky

Stres provází zvýšená produkce hormonu kortizolu, který se podílí na aktivaci gliových buněk v mozku. Při dlouhodobém stresu dochází k přebuzení gliových buněk a ty pak začnou likvidovat spoje mezi neurony, tzv. synapse. Narušují tím funkci mnoha mozkových center.

Nejhůře bývá při stresu postižena amygdala, která řídí naše emoce a je jedním z míst, kde se v mozku rodí strach a obavy. Ve stresu prochází těžkou zkouškou také hipokampus sehrávající klíčovou roli při ukládání informací do paměti. To je důvod, proč si lidé s mozkovou mlhou stěžují na zvýšenou zapomnětlivost. Stres poškozuje i oblast mozku označovanou jako prefrontální kortex. Tam se odehrává logické uvažování a plánování. Této části mozku vděčíme za kontrolu našich vnitřních pohnutek a emocí.

V důsledku lockdownů a dodržování pravidel společenského odstupu došlo během pandemie k omezení společenských styků a oslabení vazeb mezi lidmi. Víc než kdy jindy zažíváme pocity osamění, které jsou samy o sobě velmi silnými stresory. V kombinaci s osamělostí na nás ostatní stresy dopadají se zvýšenou razancí.

„Když jsme sami, náš mozek je vnímavější ke všem známkám rizika. Je to logické. O samotě je pro nás jakákoli aktivita mnohem náročnější, protože nemůžeme počítat s pomocí druhých,“ vysvětluje psycholog James Coan z University of Virginia. „Když sedíte a držíte za ruku někoho, komu věříte a koho máte rádi, váš mozek vnímá všechny hrozby jako slabší a také na ně slaběji reaguje.“

Problémy s „pandemickým mozkem“ netrápí jen dospělé. Většina malých dětí včetně novorozenců zvládá infekci virem SARS-CoV-2 bez vážnějších zdravotních obtíží. Mnohem horší následky pro ně má nárůst stresové zátěže v rodině. Početný tým amerických dětských lékařů vedený Dani Dumitriuovou z newyorského Columbia University Irving Medical Center porovnával vývoj dětí narozených během covidové pandemie s dětmi narozenými před pandemií. Ve studii publikované v lékařském časopise JAMA Pediatrics zjistili výrazné zpomalení vývoje dětí narozených po propuknutí covidové krize. Tyto děti zaostávají v hrubé i jemné motorice a také v komunikačních dovednostech. Propad je patrný jak v rodinách, jejíž členové se nakazili covidem, tak i v rodinách, které zůstaly nákazy ušetřeny.

Dumitriuová a její kolegové dávají zpomalení vývoje u „dětí pandemie“ do spojitosti se zvýšeným stresem nastávajících matek, který má u plodu za následek odchylky ve vývoji mozku. Výzkumy z Kanady dokládají, že během pandemie tam polovina těhotných žen zažívala návaly úzkosti a třetina si stěžovala na deprese. V podmínkách pandemie se nemohly mnohé rodiny věnovat dětem tak, jak by si zasloužily. Lidé omezili společenské kontakty a zúžili rejstřík provozovaných aktivit. Děti měly méně kontaktů včetně kontaktů s vrstevníky. I to mohlo mít na duševní rozvoj dětí neblahý vliv.

V některých rodinách se mohly děti během dvou let pandemie vyvíjet rychleji, například když některý rodič zůstal s dětmi doma nebo když spolu trávili více času sourozenci. Celková bilance vlivu pandemie na vývoj dětí ale vychází záporně. Nejvíce na pandemii doplácejí děti ze sociálně slabších rodin. Chlapci mají ve vývoj větší zpoždění než děvčata. Dumitriuová a spol. také zjistili, že se dopady neustále prohlubují. Čím déle děti žijí v podmínkách pandemie, tím je jejich zpoždění ve vývoji větší. Dětští psychologové předpokládají, že „covidové“ děti tento handicap rychle doženou a dopady pandemie na psychiku si neponesou po zbytek života.

„Nemyslím, že se tu v budoucnu ukáže celá jedna generace natrvalo postižená pandemií,“ říká v rozhovoru pro vědecký časopis Nature americká dětská psycholožka Moriah Thomasonová z New York University Grossman School of Medicine. Kanadská psycholožka Catherine Lebelová z University of Calgary ale došla už dříve k závěru, že zvýšený stres během těhotenství má negativní dopad na propojení center v mozku vyvíjejícího se plodu. Tyto změny zvyšují především u chlapců riziko hyperaktivity a agresivity. Dřívější výzkumy také dokazují, že děti vystresovaných nastávajících matek mají v dospělosti silnější sklony k depresím a úzkostným stavům.

Některé obavy z dopadů pandemie se zatím nenaplnily. Psychologové se domnívali, že děti budou mít problémy s komunikací, protože jim roušky a respirátory nedovolují plně vnímat mimiku obličeje a můžou zkreslit i intonaci hlasu. Výsledky prvních výzkumů ale dokazují, že děti naberou dostatek podnětů i ze zamaskované tváře.

Zdivočelé emoce

V čem je covidová pandemie pro lidskou mysl tak náročná? Podle neurologa Olava Krigolsona z University of Victoria v kanadském Oak Bay je pro člověka zcela přirozené, že sleduje dění kolem sebe a snaží se najít ve vývoji událostí zákonitosti, které by mu do budoucna usnadnily rozhodování. Pandemie však přináší v rychlém sledu příliš mnoho změn a náš mozek je jimi zahlcen. K tomu se přidává dlouhodobý stres a zjitřené emoce. Výsledkem je psychické vyčerpání, které nás tlačí do stavu letargie. Ztrácíme motivaci a jsme náchylnější k chybným rozhodnutím. Amygdala řídící zpracování emocí nám podle Krigolsona „tak trochu zdivočela“ a v důsledku toho reagujeme přecitlivěle i na podněty, které by nás za normálních okolností nevykolejily.

Psychice mnoha lidí zasadí těžký úder situace, kdy se jim zdá, že už vidí „světlo na konci tunelu“ a následně zjistí, že se návrat do normálu znovu odkládá. Nejnověji vyvolal takovou deziluzi drtivý nástup koronaviru varianty omikron. Krigolson přirovnává naši situaci k turistovi, který stoupá k vrcholku hory a došel na místo, kde se mu zdá, že co nevidět dosáhne cíle. Jenže po pár metrech chůze zjistí, že podlehl klamu: nejbližší vyvýšenina není vrchol. Ten se nachází mnohem dál. Turista proto pokračuje v cestě a záhy zjistí, že i další vyvýšenina je pouze falešný vrchol a že vlastně netuší, jak daleko mu ještě zbývá do cíle.

„Z emociálního hlediska se nyní nacházíme ve velmi podobné situaci,“ říká Olav Krigolson.

Jako po zemětřesení

Podle kanadského neurologa je recept na pokles motivace a soustředění během pandemie jednoduchý: „Chce to dostatek spánku, cvičit, zdravě jíst a udržovat společenské kontakty. To nejhorší, co můžete v téhle situaci udělat, je, že přestanete cvičit, budete vysedávat v křesle, budete konzumovat dobroty a pak si otevřete láhev svého oblíbeného vína. Já vím, že tohle všechno děláme rádi. Ale právě tohle nás posune k ještě negativnějšímu naladění. Je těžké dělat správná rozhodnutí s unaveným mozkem. Je to podobné jako s otázkou, zda byla dřív slepice, nebo vejce. Unavený mozek dělá špatná rozhodnutí a špatná rozhodnutí vedou k vyšší únavě mozku.“

V běžném životě se z nepříjemností dokážeme většinou otřepat tak, že si najdeme nějakou činnost, která nám odvede myšlenky od problému.

„Stejně bychom se mohli vypořádat i s obtížemi, jaké přináší covid. Kámen úrazu spočívá v tom, že pandemie trvá hrozně dlouho. Od covidu si prostě nemůžete jen tak jednoduše dát pauzu. Měli bychom se proto zamyslet nad tím, zda si nenakládáme příliš mnoho povinností a zda bychom se neměli víc věnovat sami sobě,“ radí Krigolson.

Zkušenosti z pohrom, jako jsou povodně, zemětřesení nebo rozsáhlé požáry, dokládají, že psychické následky těžkého stresu odeznívají jen pozvolna. Až pandemie definitivně skončí, nebude pro mnoho lidí jednoduchý ani návrat do starých kolejí. I tahle změna jim přinese stres, který ale naštěstí rychle pomine. Přesto mohou psychické problémy lidí po pandemii ještě nějakou dobu narůstat a jejich zvládnutí bude během na dlouhou trať.

„Může to trvat tři, čtyři nebo i pět let, než se nám mysl vrátí do normálního stavu,“ říká psychiatr Jonny Morris z Cannadian Mental Health Association.

Autor je biolog

LN, 22.1.2022