aneb O krok blíže k Marsu

Pokusný skok prototypu SN8 skončil ohnivě, ale s tím se počítalo

Občas je potřeba zabloudit i do optimistických vod a tentokrát je k tomu dobrá příležitost. Starship, nová kosmická loď, která má sloužit k pilotovaným letům po sluneční soustavě, prošla ve středu večer testováním. Jednalo se o skok do výše několika kilometrů a návrat na texaskou základnu Boca Chica.

Pravda, poslední vteřiny toho experimentu skončily ohnivou explozí. A kouřící trosky rozmetané po rampě mohou ve čtenáři vzbudit určité pochybnosti, kde že je ten úspěch. Na diskusních fórech se tomu výsledku říká mission failed successfully. Tak kde je tedy ten úspěch?

To je otázka, která si zaslouží odpověď.

*****************************

První podstatná informace – tyhle prototypy jsou víceméně určeny ke zničení, protože se na nich mají vychytat vážné designové chyby.

Podobným procesem prošel i vývoj předešlé rakety Falcon 9. Na YouTube je k nalezení sestřih těch nejlepších nepovedených momentů z prvních pokusů o přistání, dvě minuty skutečně explozivní zábavy. Dnes, o pár let později, je Falcon 9 až nudně spolehlivý a začal sloužit i k dopravě nejkřehčího materiálu, tj. lidí.

Při středečním testu prototypu lodi Starship nešlo primárně o to, vrátit ji dolů na zemi v jednom kuse, ale o to, otestovat, jak se bude při tom letu chovat. Manévrování Starshipu před přistáním totiž nepřipomíná nic, co bychom v raketovém světě zatím viděli. Příslušnému manévru se říká “belly flop” a bylo potřeba jej vyzkoušet v praxi.

Takhle vypadá “belly flop” teoreticky, v simulaci:

A takhle vypadal ve středu večer nad Texasem:

(Mimochodem, jestli vám ten modrooranžový plamen jdoucí z motorů připomíná běžný domácí plynový sporák, jste blízko: tahle loď létá na metan, který tvoří hlavní složku zemního plynu. I to je inovace, ostatní rakety létají na kerosin, vodík, pevná paliva nebo velice jedovaté hypergoly. Metan je levný, převážně neškodný a ve vesmíru je ho dost.)

Dnes se při návrhu raket používá simulační software, na kterém se dá přistání docela věrně napodobit. Ale převracení obrovského padesátimetrového plavidla těsně nad zemí je natolik velká novinka, že v reálu se čekaly problémy. A takových novinek je více – tak napříklady ty čtyři ocasní plochy, “ruce a nohy lodi”, jejichž naklápěním se řídí sestup, jsou poháněny elektrickými motorky, nikoliv hydraulikou, jak bývá v letectví a kosmonautice běžné. Ušetří se tím totiž na celkové hmotnosti lodi.

Nevyzkoušených záležitostí bylo tedy dost na to, aby přistávací manévr mohl skončit katastrofou. Ale nestalo se a loď manévrovala hladce, až po závěrečné srovnání do vertikální polohy těsně nad rampou. Teprve tam nastal ten problém, který zapříčinil finální explozi.

Vidíte tu ostře zelenou barvu plamene těsně před nárazem do země?

To je, prosím pěkně, hořící měď. On totiž poklesl tlak v metanové nádrži, takže motor neměl k dispozici dost paliva. Ale kyslíku byla i nadále spousta – a takový rozžhavený kyslík se prostě chce s něčím slučovat. Nemá-li po ruce metan, klidně se pustí do kovu, v tomhle případě do vnitřku spalovací komory. Samozřejmě, motor není tak “výživný” jako metan, tudíž raketa narazila na zem rychleji, než měla, a teď mají úklidové čety práci s jejími zbytky. (Nerez ocel se dá aspoň docela dobře recyklovat, i v tomto stavu.)

Tohle bude tedy potřeba vyřešit; ale proti všemu, co mohlo nastat, jde o relativně jednoduchý problém. Pokusná raketa byla nacpána senzory, takže z celého letu je detailní záznam pro inženýry. Je slušná šance, že její následovnice, která nese sériové číslo SN9, by už tuhle potíž mít neměla.

Což neznamená, že při jejím startu nenastanou problémy jiné. Ale o tom se přesvědčíme dosti brzy, protože už v pondělí mají SN9 převážet na startovací rampu. Patrně nejdříve projde nějakými testy, ale do konce roku bychom se dalšího skoku dočkat mohli. A dalších sedm prototypů, se kterými se bude experimentovat (SN10-SN16), je už ve výrobě.

Update 11.12.2020 v 18:15: Tak se nám SN9 skácela ve stojatém doku. Asi se dozvěděla, co se stalo její sestřičce, a omdlela, chuděra jedna.

Musím říci, že jsem vždycky trochu záviděl lidem, kteří viděli na vlastní oči závod o Měsíc v 60. letech 20. století. Teď to konečně vypadá, že se také dočkáme podobného potěšení.

*****************************

Hudební epilog
Způsob, jakým ve filmu 2001: Vesmírná odyseavyužili Straussův valčík, byl vysloveně originální.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 3
Už potřetí budeme s Marianem Kechlibarem zkoumat zákoutí historie, která unikají pozornosti. Neskrývají se v nich velké dějinné události, spíš tam nalezneme zůstatky lidských příběhů. Jsou to stopy lidí, kteří prošli světem v dobách dávných anebo docela blízkých. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti.
Knihu si můžete objednat na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora