Na příkladu již více než sto let trvajících diskusí o práci a názorech našeho slavného příborského rodáka Sigmunda Freuda, můžeme zcela plasticky pozorovat, jak česká malost je přítomna ve všech historických údobích našeho vývoje. Freudovi nemohou ani jeho odpůrci upřít mnohé. Nemyslím tím jen to, že jako první popsal v odborném tisku účinky požívání kokainu. Pravděpodobně nemá smysl vyvracet jeho geniální teorii "nevědomí", kteroužto prokázal, že příčiny našeho chování ovlivňují také procesy, které probíhají mimo naše vědomí. A konec konců jeho koncepce psychoanalýzy se stala základem hlubinné psychoterapie. Jeho pojetí fenoménu sexuality bývá velice často zjednodušováno, což některým jeho kritikům, jak napsal kdysi jeden filozof, umožňuje stavět se do pozice lidí, kteří vyčítají Kolumbovi, že k cestě do Ameriky nepoužil služeb British Arways.

O Freudových teoriích se u nás diskutovalo již před první světovou válkou. Velice přívětivě je již v roce 1910 přivítal filozof Otokar Fischer, což učinil ještě několikrát i v době poválečné. Zatím co pražský žurnalista Karl Kraus odbyl Freuda lacinou poznámkou, že psychoanalysa je nejnovější židovská nemoc; starší pacienti měli ještě cukrovku, Masaryk ve Své světové revoluci označil psychoanalýzu za směšnou (za to si mimo vysloužil i Fischerovu kritiku), stejné názory měl v té době i Edvard Beneš, ale i mnozí lékaři a vědci. V kultuře pak k freudismu inklinoval Vítězslav Nezval, ale když se dozvěděl, že soudruh Stalin je nejen proti Mendelovi, ale i proti Freudovi, přestal se svými experimenty v tomto směru.

V době před první světovou válkou studoval psychiatrii v Curychu významný český lékař a vědec, Jaroslav Stuchlík (1890-1997), narozený v Uhlířích v Podkrkonoší. Měl to štěstí, že mohl studovat u profesora Paula Bleulera, jehož asistentem v té době nebyl nikdo jiný než Carl Gustav Jung. Během svých studií si Jaroslav Stuchlík vyslechl několik přednášek Freudových a stal se nadšeným, ale i váženým příznivcem teorií, s nimiž, tehdy ještě společně, přicházeli Jung a Freud. Dokonce profesor Bleuler uvažoval, že učiní z mladého a nadaného českého studenta svého asistenta. A tehdy se poprvé, ale nikoli naposled, stalo Stuchlíkovi jeho nadšení osudným. Přijel v roce 1914 do Prahy a přednesl zde přednášku o psychoanalýze. Což vyvolalo nevoli v mnoha kruzích, pochopitelně také mezi českými lékaři psychiatry, kteří Freuda a priori odmítali.

Doktor Stuchlík musel narukovat do zákopů první světové války a po vzniku nového československého státu bylo jeho případné působení v Praze naprosto nemyslitelné. Bylo třeba se oprostit nejen Vídně, Vatikánu a šlechty, ale také stoupenců Freudových. A tak poslali Stuchlíka do Košic. Aby to nebolelo, učinili ho v roce 1919 primářem na psychiatrii. Stuchlík nelenil a vzdělával v psychoanalýze své asistenty. Za všechny je třeba snad připomenout Emanuela Windholze (1903 Hronec-1986 San Francisco), který má výrazný podíl na vzniku československé psychoanalýzy.

V roce 1931 zorganizoval Emanuel Windholz při příležitosti 75. narozenin Sigmunda Freuda oslavu spojenou s osazením pamětní desky na Freudově rodném domě v Příboře, pro niž vytvořil Mistrův portrét příborský rodák, akademický sochař František Juráň. Oslavy se zúčastnili významní představitelé mezinárodního psychoanalytického hnutí z Rakouska Paul Federn a z Německa Max Eitington. Freud odmítl účast ze zdravotních důvodů, ale vyslal svou dceru Annu, která zde přečetla otcovu zdravici. Při té příležitosti vyšel ve Windholzově edici první český sborník psychoanalytických prací, kam vedle editora přispěli N. J. Osipov, Jaroslav Stuchlík, Ján Frank a velký příznivec psychoanalýzy, ostravský lékař František Slabihoudek. Čeští politici i představitelé kultury se zachovali velice zdrženlivě. Na oslavy nepřijeli. A Windholz v roce 1939 emigroval do USA.

Proč vlastně tyto všeobecně známé věci popisuji? Počátkem října přinesly Lidové noviny rozhovor s významnou slovenskou kunsthistoričkou pětasedmdesátiletou Ivou Mojžíšovou, která byla letos za svou práci a celoživotní postoje oceněna Cenou Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97. Z obsáhlého rozhovoru, který s Ivou Mojžíšovou vedla Martina Leierová, lze vytušit velice poctivé a pevné morální vědomí této ženy. Velice zajímavé jsou i její názory na minulost i současnost, na vzdělávání či na výtvarnou kulturu. Je třeba si přiznat, že jsme toho v Čechách v různých dobách pohříchu o Ivě Mojžíšové mnoho nevěděli. Mě osobně velice zaujala jedna její odpověď. Na otázku, jaký měla pocit při předávání ceny, odpovídá:

"Na zkoušce jsem se dojetím málem rozplakala, ale během večera jsem to již zvládla. Mně se nikdy o takovém ocenění nesnilo. A vzpomněla jsem si na svého českého dědečka Jaroslava Stuchlíka, který byl psychiatrem a působil za první světové války ve Vídni. Chodil tam na Freudovy přednášky a když se vrátil do Čech, tak se tady snažil založit psychoanalýzu. Poslali ho radši do Košic, aby byl co nejdál od Prahy a nenakazil hlavní město psychoanalýzou. Tak položil základy psychoanalýzy v Košicích."

Hned jsem si po přečtení těchto řádek vzpomněl právě na Sigmunda Freuda. Zkoumal někdy dědičnost morálky? Odpovědělo by nám to na mnohé otázky dneška, neboť je-li morálka alespoň částečně dědičná, musí být dědičná také morální zvrhlost. Což může také fungovat jako návod.

A čtenářům hezký obrázek. Zápis otce Jákoba Freuda v rodinné bibli o narození Sigmunda Freuda (text je psán kurentem)

Překlad: "Můj syn Schlomo Sigmund se narodil v úterý, v první den měsíce ijaru 616 v 6:30 odpoledne 6. května (úterý)1856."