Mnozí si při slově alchymie možná vybaví film Císařův pekař, dílo bohužel velmi poplatné době, a jeho karikaturu nauky, která provázela lidstvo přibližně dvě tisíciletí – a zanechala řadu otázek. Na mnohé se dodnes hledá odpověď. Nemáme ani společnou definici, na níž by se všichni odborníci shodli. Co všechno můžeme pod alchymii vlastně zahrnout, když jsou hranice této nauky spíš mlhavé?

Obraz alchymie je ještě komplikovanější, než se zdá, protože se objevila na různých místech a procházela různým vývojem. Bývala považována za vědu – pravda, doprovázel ji podvod, ale to je zvláštní kapitola. Obvykle se pohled na alchymii zužuje na představu transmutace, proměny obecných kovů v drahé, jako je zlato, chemickou nebo metalurgickou cestou, často kombinací obou. Víme, že to nejde, jen jadernou syntézou, ale to dřívější alchymisté nemohli tušit. Měli však teorie, které možnost transmutace připouštěly. Tak proč to nezkusit? Trvalo skoro ta dvě tisíciletí, než se ukázalo, že je to slepá ulička.

Představme si hostinec, kam přijíždí starý muž na mule. Nic mimořádného, ale on to zvíře sbalí do ruličky a zastrčí do nějaké trubky jako list papíru. Odpočinutý pak na ploché zvíře plivne, to se vrátí do původního tvaru a muž zase odjíždí. A to ještě nevíme, že mula prý urazí deset tisíc mil denně! Dnes je to poněkud zarážející představa, ve staré Číně ale vůbec ne. Staříkem byl Čang Kuo-lao, jeden z osmi Nesmrtelných, a snad ani nepřekvapí, že byl prý původně bílý netopýr, který se změnil v člověka. Nesmrtelného.

V Číně se věřilo na existenci nesmrtelných jedinců, osm bylo hlavních, pak byli obyčejní, a o ty nám jde. Jak se stát nesmrtelným? Návod známe, roku 133 př. n. l. ho sdělil čínskému císaři alchymista Li Šao-ťün. Ve zkratce je nutno vyvolat jisté duchy a s jejich pomocí proměnit rumělku ve zlato. Pokud se pak používají na jídlo a nápoje nádoby právě z umělého zlata, život se prodlouží a může přejít v nesmrtelnost.

Stát se mistrem Umění

Zlato tedy bylo cestou k nesmrtelnosti, jenže Číňané ho požadovali uměle vyrobené. Proč zrovna zlato? Bylo pokládáno za „nesmrtelný kov“, což vysvětlíme. Po celé věky kovy v nitru země „žily“ a postupně „zrály“ od nejhorších až po ty nejkvalitnější, tedy zlato. Nesmrtelné bylo proto, že na rozdíl od ostatních kovů nepodléhalo zkáze, nedalo se zničit. Železo zrezaví, měď se pokrývá měděnkou... jen zlato vzdorovalo ohni a všem chemikáliím (to platilo až do začátku 14. století v Evropě, kdy se objevila lučavka královská, směs kyseliny dusičné a chlorovodíkové, která zlato rozpouští).

A když je tedy zlato nesmrtelné, nemohlo by nějak prodloužit život? Evropa uvažovala stejně jako kdysi Číňané, jen používala pravé zlato. Jeho vhodný roztok byl aurum potabile, „poživatelné zlato“, a opravdu se věřilo v jeho zázračný účinek. Nebyl, pro nás je ale zajímavý postřeh, že v alchymii nešlo jen o zlato jako zdroj bohatství, ale také o léčení. Ještě se k tomu vrátíme.

Představa „rození“ a „zrání“ kovů v zemi žila ještě v 17. století – a byla nápovědou. V přírodě to prý takto probíhá, jen nepochybně nesmírně pomalu. Alchymisté chtěli proces urychlit, aby byl prakticky použitelný. Když začalo hlubinné dolování, ukázalo se, že čím se dostali hlouběji, tím vyšší teplotu zaznamenali. Plynulo z toho, že zlato bude nutné vyrábět při vyšších, ne-li vysokých teplotách. A tak nejen metalurgové, ale i alchymisté vynikli v konstrukci nejrůznějších pecí.

Nicméně pořád to nešlo, bohatství se neobjevovalo a život byl krátký. A tady už napověděl zmíněný čínský alchymista, když si nejdřív povolal na pomoc duchy. Že by se zázrak transmutace mohl uskutečnit s nadpřirozenou intervencí? V křesťanské Evropě byla alchymie označována jako donum Dei, „dar Boží“. Jen ten, komu se ho dostane, se může stát pravým „mistrem Umění“, jak se alchymisté sami označovali, tedy ti, kteří se považovali za pravé. Pomineme, že není moc možností, jak toho pravého poznat, nemluvě o tom, že už vůbec nevíme, jak Božího obdarování dosáhnout.

Nemáš planetu, nejsi kov

V Evropě se však alchymie objevila úplně nejpozději. Dávno předtím se nezávisle na Číně vyskytla ještě v Egyptě, zhruba ve stejnou dobu na přelomu letopočtu.

Dožívala tu stará kultura, současně po výbojích Alexandra Makedonského doplněná řeckou, takže se píše o helénistické kultuře. Egypt poskytl pozoruhodné řemeslné dovednosti, Řecko zase teorii. Egypťané dokázali znamenitě napodobovat drahé kovy, řečtí přírodní filozofové dodali teorii složení hmoty, což je podstatné, protože zdůvodnili, proč je transmutace možný proces. Podle teorie obvykle nazývané aristotelská (podle Aristotela ze Stageiry, žijícího v letech 384–322 př. n. l.) měla být všechna hmota složena ze čtveřice elementů: vody, ohně, země a vzduchu. Podstatné bylo, že tyto elementy prý mohly přecházet jeden v druhý, a když se to stávalo, projevovalo se to změnou hmoty. Proto probíhá na Zemi neustálá změna. A jestliže se všechno mění, platí to i pro kovy, takže proč to nezkusit nějak uměle?

Soudí se, že tenhle argument a k tomu výtečné egyptské napodobeniny drahých kovů vedly k čemusi, co bývá označováno jako krátké spojení. Když to vypadá jako zlato, proč by to nemohlo být zlato, zvlášť když nějak změníme poměr elementů třeba v olovu? Snad nějak tak se rodila nová věda: teorie, praxe a přání, které bylo otcem myšlenky.

Helénističtí učenci zformovali alchymii do podoby, jež s doplňky a obměnami přečkala až do jejího konce, který se klade do druhé poloviny 18. století. V Egyptě, kde učenci psali řecky, se patrně zrodil i název oboru. Převažovalo sice označení „Umění“, ale občas se objevoval termín chymeia nebo chemeia, zřejmě související s chyma, kovolitinou. Je to pravděpodobné, nikoli jisté, návrhů původu slova alchymie jsou desítky.

Dalším dědictvím je spojení kovů s planetami, k nimž se nesprávně přiřazovaly i Slunce a Měsíc. Tato nebeská tělesa byla zbožštěna dávno v mezopotamských kulturách a božstva dostávala různé „resorty“: úrodu, počasí a také kovy. V Egyptě, na křižovatce kultur, se v helénistické alchymii zformovaly dvojice planeta–kov: Slunce–zlato, Měsíc–stříbro, Merkur–rtuť, Venuše–měď, Mars–železo, Jupiter–cín a Saturn–olovo. Přetrvalo to do konce alchymie.

Mělo to dva důsledky. Prvním byl vstup astrologie do alchymie, což nahrávalo především podvodníkům. Když se transmutace kovů nedařila, a to bylo vždy, dalo se to zdůvodnit nepříznivým postavením planet. Druhý důsledek byl závažnější – z uvedených dvojic se stalo dogma. Není víc planet, takže nemůže být více kovů; neměly by planetu. Alchymisté neobjevili žádný kov, třebaže se zinek objevil v Evropě koncem středověku. Bizmut se zase v renesanci používal k pokovování, antimon byl časem připraven čistý. Ale žádný z kovů alchymisté neuznali jako kov. Neměl planetu.

A konečně si připomeňme ještě jedno dědictví. V helénistické alchymii se objevil termín „kámen filozofů“, známější, byť méně správně, jako „kámen mudrců“. Záhadná substance, která přidaná k obecnému kovu ho měla údajně proměnit ve stříbro či ve zlato. Kámen filozofů se stal snem generací alchymistů, staré rukopisy a knihy uvádějí nejeden návod, ale typické je, že nikdy není úplný.

Léčba rtutí

Po počátečním vzestupu alchymie, umožněném sliby, jež zněly více než přitažlivě, následovala pozvolná stagnace tohoto oboru. Zlato se neobjevovalo, pochybnosti se vkrádaly, mnohdy nastával útěk do mystiky. Právě v této fázi se nacházela helénistická alchymie, když celou obrovskou oblast od Indie po jižní Francii dobyli v 7. stol. n. l. Arabové. Přebírali znalosti nových území a překládali do arabštiny všechno, i spisy alchymistů. Jak bylo běžné, neznámá slova prostě foneticky přepisovali, jen přidali arabský určitý člen al-. Takže alchymie, ale také alkálie, algebra, alkohol.

Zásluhou arabských učenců alchymie přežila a dál se vyvíjela. Přidali další teorii složení hmoty a mnoho nových návodů. Ani jim se kámen filozofů nepřiblížil o jediný krůček. A opět nastával pokles, když se konečně probudila Evropa.

Historie se opakovala – neznajíce ekvivalent, protože žádný nebyl, přepsali neznámé slovo jako alchymie. Nová nauka vykročila do Evropy slibně, podle teorií měl kámen filozofů transmutovat obecné kovy v drahé, řečeno dobovým jazykem měl ty „neduživé“ a „nemocné“ uzdravovat do nejdokonalejší podoby, zlata. No a když to jde s kovy, nešlo by to lidmi? Kámen filozofů proto vstoupil i do medicíny, často jako elixír, což ostatně pochází z arabského al-iksír. V křesťanské Evropě však byl život, jeho průběh a konec, v rukou Božích. Pokoušet se změnit vyšší úradek by bylo kacířství, později by vedlo na ohnivou hranici. Proto sice najdeme ve spisech tvrzení, že „kámen“ uzdravuje, ale s opatrným dovětkem „pokud to Bůh dovolí“. O nesmrtelnosti nepadlo ani slovo.

Zrodila se však iatrochemie, použití především anorganických sloučenin v medicíně. S tímto směrem je neodmyslitelně spojen švýcarský rodák Theophrastus von Hohenheim, známý jako Paracelsus (1493/94−1541), pokládaný za zakladatele oboru. Nebyl jím, jen ho prosadil: už ve 13. století jeho předchůdce, františkán, takové myšlenky sepsal. Paracelsus svými opravdu drsnými léčebnými postupy (používal hojně toxické sloučeniny antimonu a rtuti) vyvolal dramaticky spory. Podle všeho však někdy opravdu pomohl, možná dost často, protože proslul jako lékař. Navíc navrhl ještě jednu teorii hmoty, docela úspěšnou, ale také mylnou. Jinak tomu nemohlo být.

Krátce k císařovu pekaři

Rudolfinská doba je jedním z nejvýznamnějších vrcholů alchymie v Evropě; císař, velmi vzdělaný, měl ve svém okolí špičkové učence z celé Evropy. Jistě, přidali se také podvodníci, třeba dodnes záhadný Angličan Edward Kelly (1555−?1597). Jediné, co víme jistě, je to, že jako alchymista to byl obyčejný podvodník.

Byla to také doba, kdy se v alchymických knihách objevují vynikající rytiny, symbolicky znázorňující teorie a alchymistické procesy. Často se přijímají jako umělecká díla, když už jejich odborný přínos je skromný. V renesanci se v alchymii také prosazuje další směr – ezoterismus. Cílem laborování není zušlechtění kovů a výroba zlata, ale tím, že pracuje v laboratoriu, alchymista sám se duchovně zdokonaluje. A to je další oblast alchymie, která přežívá dodnes.

Za pozornost též stojí jazyk alchymie, který často bývá nesrozumitelný. Není divu, přibývaly nové sloučeniny, jejichž složení pochopitelně nikdo neznal, navíc mistři Umění nebyli sdílní. Nepřekvapuje to. Když někdo znal, přesněji domníval se, že zná, tajemství alchymie, rád se pochlubil, ale tak, aby ho nikdo nemohl napodobit. Nekritizujme však jen alchymisty, protože stejně si počínali i doboví řemeslníci, ale ti opravdu něco uměli.

Interpretovat alchymické texty nebývá snadné. Co by mohla být aqua gehennae, „voda pekelná“? Kyselina dusičná, ale to byla také aqua fortis, „voda silná“. Nebo třeba aqua ardens, „voda hořlavá“, koncentrovaný alkohol. Měl synonyma, například aqua vitae, „voda života“, co dnes žije dál jako akvavit. Horší je to se zeleným lvem nebo baziliškem. Tam máme řadu možných vysvětlení.

Jak jsme si naznačili, alchymie je složitý fenomén, proto cílem tohoto textu byla spíše snaha načrtnout její myšlenkový svět. Je však nutno se také vyjádřit k časté otázce, zda z alchymie vznikla chemie. Nikoli, vznikající chemie se formovala právě tím, že vyvracela mylné představy alchymie. Současně však má alchymie obrovskou zásluhu v tom, že vypracovala k dokonalosti řadu laboratorních metod, a hlavně – připravila velké množství nových chemických sloučenin v marném hledání kamene filozofů. Mnoho návodů je kvalitních, dají se snadno zopakovat, takže je chemie mohla použít. A nejen chemie, kouzlo nechtěného má například objev černého střelného prachu, který učinili čínští alchymisté hledajíce preparát nesmrtelnosti. Nazvali ho chuo jao, „lék, který hoří“. K nesmrtelnosti nevedl, změnil však běh dějin.

Právě shromažďováním těchto bohatých znalostí pracovala alchymie proti sobě a postupně sama prokázala nemožnost transmutace. Chemie se také mohla inspirovat tím, jak se mistři Umění snažili proniknout do složení hmoty. Nakonec, alchymie byla mnohostranná nauka, jež dvě tisíciletí provozovala základní výzkum a svými objevy se nakonec sama postupně pohřbila.

Autor působí na Přírodovědecké fakultě UK, zabývá se biofyzikální chemií a dějinami alchymie, o nichž napsal řadu knih

LN, 2.10.2021