30. září 1938 o půlnoci byla v Mnichově podepsána zástupci Německa, Itálie, Velké Británie a Francie dohoda o odstoupení pohraničních oblastí tehdejší ČSR se smíšeným obyvatelstvem některým sousedním státům, především Německu, ale i Polsku a Maďarsku. Za tu dobu se z historie tento akt u nás proměnil v národní mýtus naplněný mnoha padouchy. Komunisté se jej pokusili ještě vylepšit o hrdinu Stalina, ochotného pomoci zcela nezištně a velmi účinně. Nic nemůže být dále od pravdy. Zkusme se protentokrát podívat na Mnichov jako součást evropských dějin.

Často se v souvislosti s Mnichovskou dohodou používá slovo zrada. Při pohledu na politické dějiny libovolného období, o nichž máme podrobnější zprávy, zjistíte, že takových podrazů, nedodržení smluv a závazků, lží a podobných triků byly použity desetitisíce, ne-li více. Lze důvodně předpokládat, že zcela totožné to bylo i v dobách, o nichž písemné záznamy chybí, prvními tlupami primátů počínaje.

Především se ta zrada vyčítá Francii a Velké Británii. To je jisté nedorozumění, neboť Velká Británie s tehdejším Československem neměla žádnou dohodu či smlouvu, mimo obecné deklarace Společnosti národů a úcty mladého státu k letité britské demokracii. V tehdejších bouřlivých dobách se to ukázalo platidlem téměř bezcenným. Britům to ovšem umožnilo být "nezúčastněným arbitrem", což zahraniční politice Jeho Veličenstva náramně vyhovovalo. Hitler si dělal později legraci, že pro zájmy Britského impéria není žádná (cizí) oběť dost vysoká, a jakkoliv to byl lump a lhář už v době, kdy se teprve chystal na roli nejmasovějšího vraha všech dob, obávám se, že tento bonmot byl poměrně trefný.

Itálie a osobně Mussolini se chtěla ukázat jako mírotvorce. A protože otěže v ose Berlín – Řím už viditelně třímal v ruce Hitler, jeho italský spojenec se potřeboval znovu předvést jako respektabilní osobnost na evropské scéně. Itálie vskutku nebyla v celé záležitosti nijak bytostně angažována a do zprostředkovací role se vrhla s chutí.

Francie, to je jiná. Její smlouva o vojenské pomoci při nevyprovokovaném útoku třetí strany s Československem je jasná. Ani diplomatická ekvilibristika s pojmy "nevyprovokovaný útok" a "nové vytýčení hranic" pachuť nezmírní. Ale opouštění spojenců pro jiná, výhodnější spojenectví patří do řádu věcí v politice, nesentimentálně řečeno. Problém Francie je, že poměrně schopného spojence vyměnila za kozí pšouk. V květnu 1940, když se schylovalo k útoku wehrmachtu na západ, interpeloval ironicky jeden poslanec francouzského parlamentu předsedu vlády Daladiera: "Jakpak by se vám teď hodil milion českých pušek Hitlerovi v zádech?" Bylo to ještě horší. Ten milion českých pušek a dalších velmi konkurenceschopných československých zbraní mířil nyní na Francii.

Pan poslanec zřejmě během několika příštích týdnů přišel i o zbytky ironie, ale vyslovil se jasně. Malá dohoda (ČSR, Rumunsko, Jugoslávie) dirigovaná Francií (což byl rámec francouzských smluvních závazků s ČSR) byla pojistkou, která měla držet na uzdě revizionistické kruhy Rakouska, Maďarska ale i Německa toužících po zborcení versailleského systému vzniklého po roce 1918 za výrazného francouzského přičinění. Nebyla to tedy pouze ochranná ruka Francie, ale starý dobrý princip vzájemné výhodnosti. Jestliže se mluví o mnichovské zradě, je potřeba poznamenat, že Francie především zradila sebe samu.

Je jisté, že Francouzům se do války nechtělo. Vzpomínky na Velkou válku 1914 – 1918 byly ještě příliš živé a strašlivé. Více než 1 500 000 padlých o invalidech nemluvě znamenalo, že válka vtrhla do každé francouzské rodiny. Jenže západní mocnosti si nechaly Hitlerem a jeho propagandistickou mašinérií nabulíkovat, že Němci se do boje těší. Neustálé přehlídky, pochody a průvody a státem kontrolované sdělovací prostředky měly vzbuzovat tento dojem. Dařilo se jim to náramně. Byl to obludný podvod. Němci se na umírání těšili naprosto stejně jako Francouzi. Vůbec. A neplatí to jen pro řadovou potravu pro kanóny, bouřili se i generálové. Při jakémkoliv věrohodnějším zaharašení možností boje na dvou frontách byli rozhodnuti Hitlera jako nebezpečného šílence internovat. Copak v té době dělala francouzská (i britská) rozvědka? A jestliže informace měla a předala, jak je vyhodnotilo politické vedení? "Spolkl jsem hada," shrnul později svou účast v Mnichově Daladier. Ve Francii to znamená "skočil jsem na špek". To je pravda, ale byl k tomu až příliš svolný.

Nejotřesnější je cena, kterou Francie s Británií za svou vstřícnost od Německa inkasovala. Zcela bezcenný slib "posledního územního požadavku" v Evropě. Již za necelý půlrok (14. a 15. březen 1939 a vznik Protektorátu) se ukázalo, že listinu, kterou z Mnichova dohodoví představitelé dovezli, lze využít nanejvýš jako toaletní potřebu. Na druhou stranu to byl Hitlerův vrchol. Dalších úspěchů už nebylo lze dosáhnout pouhou hrozbou silou, bylo nutné sílu použít. A síla vyvolá nutně protisílu. Postupně se i úspěchy začaly vytrácet, až nakonec nezbyly žádné z dosažených a nezbyl ani Hitler, ani Říše.

Ještě na jeden stát měla Mnichovská dohoda velmi výrazný vliv. Sovětský vůdce Josif Stalin nepříčetně zuřil a zároveň měl strach. SSSR byl zcela vynechán ze hry, čímž celý koncept kolektivní bezpečnosti a postupného opětného začlenění Ruska do evropské politiky naprosto selhal. Odnesl to ministr zahraničí Maxim Litvinov, jehož nahradil později proslavený "mister Nět" Vjačeslav Molotov. Sovětskému svazu hrozila izolace a Stalin tušil, že Rudá armáda by měla po provedených čistkách v případě konfliktu vážné potíže. Od Mnichova vede přímá cesta k paktu Ribbentrop – Molotov a není to z ruského pohledu trajektorie tak docela bez logiky...

"Tyto hranice může bránit pouze ministr zahraničí," pronesl údajně francouzský generál Maurice Pellé a první náčelník generálního štábu Československé armády při pohledu na mapu čerstvě vzniklého státu. Prstenec hraničních hor v letecké válce už opravdu žádný obranný smysl nemá. Ne že by se zahraniční politika ČSR spojená především s Edvardem Benešem nečinila, ostatně Malá dohoda a aktivita ve Společnosti národů je toho dokladem. Jakpak by se nám ale ve dnech Mnichova hodilo mít na své straně Polsko, pokud možno přímo v Malé dohodě? Jenže to by nesměla být vedena válka o Těšínsko (1919), provázená českou vykutáleností se zadržováním transportů bránící se Varšavě při náporu Rusů. Málo významný taktický úspěch se o 19 let později vymstil strategickou katastrofou. Vůbec jsme měli se svými sousedy vesměs napjaté nebo chladné vztahy způsobené občas naším drobným chytráctvím v mnoha oblastech, například měnové.

Naproti tomu cesta k "oduznání" Mnichovské dohody byla klopotná a velmi dlouhá. Především Británie se úzkostlivě držela zásady "smlouvy se dodržují" i u tak problematické listiny. Všichni kritici Edvarda Beneše by si měli položit otázku, jestli bez jeho diplomatických znalostí, kontaktů a mezinárodní prestiže by byla vůbec možná.

A ještě jednu poznámku. Podobných "Mnichovů" bylo v Evropě, tím spíš ve světě uzavřeno tisíce a tisíce. Ani následné trauma pro poražené a především ponížené není žádnou vzácností. Maďaři vidí svůj "Mnichov" v Trianonské smlouvě z roku 1919, Poláci jich mají hned několik, namátkou Katyň, a tak by se dalo pokračovat. Někdy od roku 1456 (volba Jiřího z Poděbrad českým králem) není osud země pouze v rukou české politické reprezentace, ale musí přihlížet dnes už ke světovému kontextu. Ani v tomto, ani v jiných bodech nejsou české dějiny nikterak výjimečné a zvláštní. Mají své vzestupy a pády, svá světlejší místa i temná zákoutí. Mnichov patří k těm nejčernějším. Než ovšem ronit slzy nad "zradou" nebo donekonečna rozebírat možnosti samostatné obrany, bylo by dobré si raději racionálně zanalyzovat, jaké chyby učinila česká zahraniční i vnitřní politika před katastrofou.