Obrátil se na mne pan Ing. V.N. s prosbou o expertní posouzení tří verneovek vydaných nakladatelstvím Josef Richard Vilímek. Prozkoumal můj Přehled základních vazebných typů a zjistil, že ty jeho kousky nesedí ani k jednomu mnou specifikovanému. Docela mě tím dotazem až dojal. On totiž ten Přehled základních vazebných typů byl můj vůbec první pokus o prezentaci na internetu a vypracoval jsem ho opravdu před dvaceti lety. Netvrdím, že to bylo na den přesně 30. listopadu 1995, ale v listopadu to bylo zcela jistě.

K internetu jsem se tenkrát dostal přes kamarády ze sci-fi komunity, přes doktorandy Fakulty elektrotechniky v Dejvicích. Pozvali mě na začátku listopadu na fakultu, abych se na internet podíval. Ono na něm k vidění moc nebylo. Ukazovali mi nepochopitelné výpisy adresářů a předváděli příkazy ze stavového řádku. Velký dojem to na mě neudělalo, snad jen jejich nadšený zájem mě zaujal. A že prý, jestli se tam dá najít nějaká informace.

Opatrně odpověděli, že skoro možná snad určitě a jaká že by to měla být informace. Napadlo mě, že bych se mohl něco dozvědět o Williamu Gibsonovi, autorovi Neuromancera, kanonické to knihy kyberpunku. Gibsona jsem uznával jako božstvo a jeho Neuromancera jsem přeložil do češtiny a pokládal jsem to za obětinu.

Doktorandi se zasmušili, ale chvilku bádali. Povzbuzoval jsem je. Jestli někdo zanechal stopu na internetu, pak by to měl být on, zakladatel kyberpunku! Vrčeli, že Gibson internet rád nemá, ale pak se ze sítě sítí, tehdy jenom síťky, opravdu vyloupl Gibsonův životopis a doktorandi mi ho dokonce vytiskli.

Odešel jsem s tím papírem domů plný odhodlání, že musím do sítě dát nějakou informaci, pokud možno užitečnou jiným scifistům, a nenapadlo mě nic chytřejšího než právě Přehled vazebných typů. O stavbě webové stránky a o syntaxi html jazyka jsem neměl tušení ani mlhavé, právě tak o zpracování bitmapových obrázků – třebaže už tehdy jsem se zabýval digitální fotografií. Nicméně s pomocí boží jsem tu stránku dal nějak dohromady... a ona tam někde je.

Právě to mě na věci fascinuje. Doktorandi jsou už dávno doktory přírodních věd a ty počítače z jejich laboratoře někdo recykloval už před patnácti lety a mladí scifisti zestárli a oženili se a mají malé scifisty a svět se obrátil naruby, přes to všechno horotvorné vrásnění elektronických pevninských ker moje neumělé webové stránky se tam někde digitálně tetelí jako maličké ustrašené hvězdičky vedle datových veleobrů.

Tak to prostě je. Jakmile tam něco vložíte, někde to zůstává. Groteskní jsou snahy o zametání stop. Slečno, teď už paní, nechcete, aby váš novomanžel viděl fotky z rozpustilého večírku, co jste dala na Facebook? Ono to snad dnes jde nějak vyndat, stejně jako se dá cenzurovat Wikipedie a Google, ale ono to tam stejně někde nějak zůstane. Jak, na to se mě neptejte. O technické povaze věci mám po dvaceti letech činnosti na internetu ponětí jen o něco méně neurčité, jako tehdy v té laboratoři. Jen tu posvátnou bázeň před nekonečnem mám větší.

LN, 30.11.2015