Život s ženami je něco tak nějak historicky daného a přirozeného. Žili s nimi už naši pradědové, dědové, otcové a to přece nebyli žádní hlupáci. Je nám s nimi zkrátka dobře a přiznejme si, víc, než to. Jsme na nich životně a existenčně závislí. Vůbec nemám na mysli to, že nás musí matka porodit, vypiplat a řadu let nás vychovávat i zahrnovat láskou, aby z nás vůbec něco bylo. I když už jsme hotovými, třeba i vysokoškolsky vzdělanými chlapy, nemáme vyhráno. Opájíme se sice svojí fyzickou silou a samostatností, ale přiznejme si, samostatné existence bez ženy jsme schopni pouze dočasně.

Týdny, měsíce a jen ti nejlepší rok dva. Pak začínáme nezadržitelně chátrat a pustnout. Převážně studená strava se podepíše na našem zdravotním stavu, střídmější hygiena a absence žehlicího prkna pak i na našem vzhledu. Muže bez řádné ženské péče pozná žena na první pohled a později už i muži. Jen zdánlivě klidný, ale při bližším pohledu roztěkaný pohled z dvou až třídenního strniště vousů skrývaný za ledabylý úsměv. Již dávno z něho vyprchalo počáteční sebevědomí z nabyté svobody. Lehce pomačkaný oděv a prach na botách jen dokreslují postavu štvance, desperáta otloukaného životem.

Žena totiž dává mužskému životu náplň a smysl. Dovedla by hravě zaplnit celý mužův bdělý i usínající stav, ale rozumná žena mu dopřeje i pár minut na jeho mužské koníčky. A muž je šťastný, neboť jeho život dostal pevný rámec a řád. Žádné zbytečné lelkování a povalování na gauči. Pod křehkou a jen zdánlivě nejistou slupkou jsou ženy totiž výbornými organizátorkami. Co je třeba udělat a jak to má být vědí, na rozdíl od nás, tak nějak instinktivně bez přemýšlení. Těch informací, kterými nás zahrnou. Ženu lze bez nadsázky zařadit mezi masová media, jakými jsou rozhlas, televize nebo tisk. „Říkala jsem ti už, jak dopadli Novákovi s tou sedací soupravou“? „Jistě miláčku, ale zatím jen třikrát“. Žena totiž dobře tuší, že opakování je matkou moudrosti a že některé její informace po nás jen tak sklouznou. Aby informace zakořenila, musíte k ní mít totiž i náležitý vztah. Proto si tak dobře pamatujeme parametry a výkony limuzín a posledních modelů elektroniky. Zato značky parfémů jsou podstatně hůře zapamatovatelné, natož kabelky a oděvy. Ještě tak podprsenky a tanga, čím menší, tím kupodivu lépe. Snad vlivem prezentovaných modelů či jiných asociací.

S takovými informacemi, tvrdošíjně odolávajícími zapamatování, ale hlavně pak pozdějšímu vybavení, mívám chronické potíže a nepříjemnosti v rodinném životě. Jako milující syn volávám pravidelně své rodiče. S maminkou poklábosím o počasí, novinkách a s tátou pak o počítačích. Maminka obvykle něco vzkáže i mé ženě nebo se na něco zeptá. Zavěsím spokojen, že je vše v pořádku a život jde dál. A pak najednou jako blesk z nebe přijde osvícení…. „Jo, miláčku, před týdnem jsem mluvil s našimi. Máš hned mamince zavolat, jestli máme ještě ten zbytek omyvatelné samolepící tapety. Upravují kuchyň a potřebovali by ji“. Žena se na mě většinou jen útrpně podívá a nevěřícně zakroutí hlavou. „Co ty prosím tě v tý hlavě máš“? No, co? Tak nějak normálně. Jen ty dečky, recepty, přísady a tapety to zkrátka nejsou.

Věřte mi, nedělám to naschvál nebo z nějaké ledabylosti či zlovolnosti. Ale ženy si dovedou poradit. Proto když maminka něco chce, rovnou už řekne „Potřebuju se Vlastinky něco zeptat, tak si vezmi papír a poznamenej si to……“. Je to rozhodně lepší, ale už jsem také takový papírek z kapsy vylovil i po týdnu. To jsme prostě celí my. Zřejmě nenapravitelní.

Z cyklu „Vše, co jsem v životě potřeboval vědět, mi pověděla má žena.“ hlubucek.net