V souladu se zdravým rozumem rozhodl Ústavní soud o regulačních poplatcích, byť tento zdravý rozum projevila jen ta nejmenší většina soudců. To, že je lepší být zdravý a bohatý než chudý a nemocný, není protiústavní. Třicetikorunové poplatky tak skutečně nevybočují z ústavního rámce, stejně jako z něj nevybočovaly mnohasetkorunové doplatky za léky, které se v minulých letech staly skutečně pro řadu vážně nemocných pacientů bariérou v přístupu k nejmodernější léčbě. Tito lidé byli kritikům poplatků v minulosti zcela ukradeni a jsou jim ukradeni dodnes. Argument soudce Balíka, podle něhož omezení v plýtvání penězi ze zdravotního pojištění pomocí poplatků zlepší přístup potřebných ke kvalitnější lékařské péči, je těžko vyvratitelný.

Češi chodili k lékaři dvakrát až třikrát častěji než jejich evropští spoluobčané. Každá návštěva lékaře představuje nejen proplacený pracovní čas lékaře, ale také recept na nějaký, většinou pojišťovnou hrazený lék, jehož skutečná potřeba ze strany dotyčného pacienta je často minimálně sporná. Národohospodář by možná cynicky zatleskal. V systému bez poplatků lékař sice na účet zdravotního pojištění předávkuje důchodce, to ale na druhou stranu vede k jeho dřívějšímu úmrtí a úsporám v penzijním systému, takže z hlediska bilance státu se tak moc neděje.

Pak je poněkud zvláštní, že tento model nepreferují asociální pravicoví ekonomové, ale naopak sociální inženýři bojující za práva chudých. Možná proto, že ekonomové vědí, že důchodce není hlupák, a když mu po tom prášku je tak nějak nevolno, tak ho přihodí do špajzky na hromadu dalších nespotřebovaných medikamentů v hodnotě desítek a stovek tisíc korun a uvaří si mátový čaj. A pan doktor si vyjede na pěknou konferenci na Havaji za peníze farmaceutické firmy. Je nesporné, že poplatky samy o sobě nepřinesou zásadní změny, kterými musí české zdravotnictví projít. A pokud i naše děti mají mít šanci, že za dvacet či třicet let se jim dostane lékařské péče na nějaké civilizované úrovni, musí přijít jiné, zásadnější změny uvnitř celého systému financování zdravotní péče.

Rozhodně pochopení, že doktor „není zadarmo“, je nevyhnutelně na začátku jakýchkoli změn. Jít k doktorovi musí znamenat sáhnout do peněženky. Ten, kdo ji má prázdnou, musí najít pomoc ve státním sociálním systému. Nikoli však v systému nesystémových výjimek, jaké prosazují někteří koaliční poslanci, kteří se lekli své vlastní reformní odvahy a nyní nejsou ochotni hájit politiku své vlády před voliči.

Často se argumentuje tím, že problémem zdravotnictví je nedostatek peněz, a nikoli nefunkční systém financování. Vypadá to věrohodně, ale opak je pravda. Doktor Rath tam za svého ministrování nasypal pětadvacet miliard a všichni byli šťastní. Kromě těch těžce nemocných, pro něž se staly nezbytné léky finančně nedostupné.

Ano, dobré zdravotnictví není a nemůže být levné. České zdravotní pojištění je však jedno z nejvyšších na světě. Strop pro jeho placení je na čtyřnásobku průměrné mzdy, ačkoli standard je maximálně dvojnásobek. Zde tedy další peníze brát nelze. Stát z dalších zdrojů na pojištěnce, kteří pojištění neplatí, také těžko přidá.

Mimochodem ve vyspělém světě je obvyklé, že důchodci platí zdravotní pojištění stejně jako pracující. Samozřejmě ze zcela jiných důchodů, ale náš důchodový systém je dnes také více než zralý na reformu.

V každém případě, další peníze do zdravotnictví mohou téci jen z našich peněženek, a tak potečou, ať se to komu líbí, nebo ne. Alternativou je pouze zaostávání kvality péče za světem. Spoluúčast pacientů i u nás dosáhne přinejmenším evropských standardů, a tudíž se dříve nebo později zdvojnásobí. Je přitom docela jedno, zda to bude prostřednictvím přímých plateb, nebo s komerčním připojištěním. A to i v případě, že příští vláda současný model poplatků zruší. Prostě za doktora si v budoucnu připlatíme ještě více než dnes, a tečka.

MfD, 29.5.2008

ředitel redakcí týdeníků Czech Business Weekly a Profit