Tak například tvrdí, že pokud je ve stejném druhu léku při stejné lékové formě obsaženo stejné množství účinné látky, tak je jeho účinek na pacienta naprosto stejný.

Již při letmém náhledu do jakéhokoliv lékopisu lze zjistit, že v naprosté většině léků jsou vedle základní účinné složky i látky přídavné, které jsou nutné jednak z technologických důvodů (aby se například mohla vylisovat tableta, která drží pohromadě), jednak z důvodů zdravotních (aby se například zmírňovaly vedlejší nežádoucí účinky nebo reguloval průběh účinků). Tyto přídavné látky jsou u různých výrobců při stejné účinné látce různé, což má svůj vliv na celkovou účinnost léku. Tak například u Aspirinu Bayer jsou přídavnými látkami kukuřičný škrob a celulóza, kdežto u Anopyrinu Zentiva vedle kukuřičného škrobu a mastku i pufrovací přísada uhličitan vápenatý a žaludek chránící přísada glycin. Zásadní rozdíl je ale v ceně – 100 mg kyseliny acetylsalicylové stojí u Bayera 5,80 Kč, kdežto u Zentivy 2,80 Kč.

V žádném léku také není účinná látka v čistotě 99,9999%, ale v čistotě dané používaným technologickým procesem výroby. A je určitý rozdíl mezi účinností stoprocentně čisté látky a látky o čistotě např. 95%, přepočtené na 100%, u které jsou další doprovodné látky. Také původ a technologie výroby účinné látky má na její účinek svůj vliv. Tak například kyselina acetylsalicylová se již nevyrábí z vrbové kůry, ale acetylací kyseliny salicylové a ta se vyrábí pomocí Kolben-Schmittovy reakce x oxidu uhličitého a fenolátu sodného. Původ výchozích surovin a řetězec výroby mají často za následek, že lék se stejným množstvím účinné látky vyrobený různými výrobci mívá různý účinek. Dokonce i u stejného výrobce, který prošel náročnou atestací „správné výrobu“, se účinek léku při stejném množství účinné látky může u jednotlivých šarží poněkud měnit.

V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu i psychickou stránku pacienta, jeho důvěru v lék, důvěru lékaře i zvyklosti. To vše má výrazný vliv na objektivní účinnost léku. Když lékař pacientovi místo laciného tuzemského léku předepíše drahý zahraniční lék (se stejným množstvím účinné látky) a výslovně ho na to upozorní, pak lze u pacienta očekávat vyšší účinek.

To vše jsou zkušenosti, které jsou těm, kteří se zdravotnictvím skutečně zabývají, známy. Tvrzení pana Cikrta jsou smutným důsledkem „vědeckého materialismu“, podle kterého je člověk stroj reagující na stejné podněty stejně. Bohužel, neléčí se nemoci (natož jejich příznaky, například horečka), ale léčí se celý člověk. Nemoci jsou totiž v řadě případů psychosomatické povahy.

Pan Cikrt také tvrdí, že za vysoké náklady za léky a za jejich plýtvání mohou především pacienti. Ovšem pacient dostává do svých rukou jen to, co si jako volně dostupný lék koupí nebo co mu předepíše lékař. A platí to, co po něm lékárny se souhlasem ministerstva zdravotnictví požadují.

U léků na recept jsou hlavními faktory ovlivňujícími spotřebu léků a i příslušné náklady lékaři, pojišťovny, ministerstvo zdravotnictví. Lékař léky předepisuje a pojišťovna má plnou možnost kontrolovat, zda předepisované léky odpovídají potřebám pacienta. Tzv. regulace předepisování léků pomocí limitů je jen bídnou podpůrnou berličkou. Jestliže pacient u jednoho lékaře získá určitý lék a hned poté tentýž lék u jiného lékaře znovu, pak důsledná kontrola pojišťovny může tuto skutečnost brzy odhalit. A ministerstvo zdravotnictví přece stanovuje marže i výši doplatků za léky.

Jak jsem se měl možnost v poslední době osobně přesvědčit, ani sami lékárníci nejsou schopni se orientovat v džungli léků, úhrad a doplatků. Tak například léků obsahujících 250 mg hydrochlorid terbinafinu v tabletě je asi 15. V běžné distribuční síti jsou však dostupné pouze dva – Lamisil od Novartisu a Onychon od Zentivy, a to s doplatkem, přičemž lék bez doplatku Mycodekan vůbec není k dostání. A to jsem poslechl doporučení pana Cikrta, abych si upevňoval svou fyzickou kondici běháním po lékárnách a zjistil, kde nějaký lék vůbec v distribuční síti je a kde je cenově nejvýhodnější. I s internetem jakžtakž umím pracovat. A pokud žijeme v tržním hospodářství, neměli by pacienti od ministerstva zdravotnictví žádat úhradu za vynaložené úsilí a vynaložený čas? Platíme přece povinně zatím nijak nesnížené zdravotní pojištění. A ne málo!

Další tvrzení pana Cikrta, že bez regulačních poplatků by nebylo možno zjistit, kolik pacienti na léky doplácí, je skutečně, ale opravdu skutečně hluboce mylné. Protože každá pojišťovna zná, kolik kterého léku dostal pacient na předpis, a dokonce jaké byly úhrady od lékárníků, je jen otázkou elementárního propočtu, kolik pacient musel doplatit.

A na závěr uvedu ještě jen jeden příklad. Podle tvrzení pan Cikrta by měl mít každý lékárník možnost nabídnout namísto lékařem předepsaného léku lék jiný. Odborná porada s lékárníkem je plně namístě, když si někdo kupuje volně prodejný lék nebo v případě, kdy po konsultaci spolu s lékařem dospějí k názoru, že tato záměna je možná. Jen lékař totiž zná rodinnou a osobní anamnézu i diagnózu pacienta, jaké jsou jeho dispozice, co na jeho potíže zabírá, co mu škodí. Lékař a ne lékárník má plnou právní odpovědnost za léčení a je postižitelný za případné následky. A lékař a ne lékárník má k léčení plnou kvalifikaci. Dokáže si někdo představit, jaké komplikace mohou vzniknout, když lékárníkem provedená záměna léku povede ke smrti pacienta? Přitom si velmi cením odborné úrovně některých lékárníků i jejich snahy pacientovi pomoci.

Vím, z hlediska PR je pan Cikrt velký profesionál a do krve obhajuje činnost ministerstva zdravotnictví. Má nesporně i velké zásluhy na snaze zlepšit práci našeho zdravotnictví. Ale neměl by se snažit obhajovat neobhajitelné.