14.8.2020 | Svátek má Alan


ZDRAVOTNICTVÍ: Eutanazie znovu na scéně

7.7.2020

Někteří poslanci se i v době koronavirové a propadu ekonomiky rozhodli předložit do parlamentu další pokus o uzákonění eutanazie. Osobně doufám, že opět neprojde.

Pan Bartoň (Piráti) a paní Adámková (ANO) podávají do sněmovny návrh zákona. Jsou v něm obsaženy všechny „pojistky“ proti zneužití (výslovný souhlas jedince, kvalifikované posouzení lékařem a dalším jeho kolegou, možnost kdykoli odvolat svou žádost atd.).

Abychom mohli o tomto vysoce citlivém tématu vůbec hovořit, je třeba přesné definice, co je a co není eutanazie, neboť mezi laiky je v určitých pojmech zmatek a neporozumění. Eutanazie JE dobrovolné vyjádření pacienta, že chce ukončit předčasně svůj život, a lékař tuto žádost aktivně vyplní. Naopak eutanazie NENÍ aktivní vybíjení nemocných, kteří nejsou schopni vyjádřit svůj názor (dělo se masově v Německu v 30. a 40. letech 20. století). Eutanazie NENÍ odpojení pacienta od respirátoru (chybí jeho žádost). Eutanazie rovněž NENÍ vzájemná dohoda mezi lékařem a pacientem o nenasazení další léčby, která by neúměrně prodlužovala jeho utrpení v situaci, kdy je stav beznadějný. Eutanazií rovněž NENÍ tzv. asistovaná sebevražda, kdy lékař sice připraví zařízení se smrtící látkou, ale pacient je ten, kdo zmáčkne knoflík.

Problém eutanazie se objevil zhruba v polovině minulého století, a to výlučně v rozvinutých zemích. Medicína dokázala prodlužovat lidský život tím, že léčila a vyléčila řadu chorob, které dříve zabíjely i mladé jedince. Došlo k výraznému posunu délky života, což s sebou neslo zvýšený podíl starých lidí v populaci. Vyléčení či dlouhodobé léčení zhoubné nemoci znamenalo, že se nemoc mohla časem vrátit, a to u pacienta, který jí byl poznamenán a jehož životní standard byl z předchozího léčení snížen. Opakování léčby (třeba chemoterapie) již bylo provázeno daleko větším nepohodlím a pacient, i když přežil, ztratil to, čemu se říká kvalita života.

Eutanazie se začala rozvíjet zejména v zemích Beneluxu. Zpočátku se tak dělo „divokým“ způsobem, kdy lékaři, kteří ji provedli, se sami nahlásili na policii a nebyli za tento čin potrestáni (či jen velmi formálně). Proto byla ustanovena tzv. Rotterdamská kritéria, kde byla v pěti bodech stanovena přesná pravidla:

1. Pacient musí být kompetentní a žádost musí být dobrovolná a úmyslná.

2. Pacientova žádost musí být dobře uvážená, jasná a opakovaná.

3. Pacient musí nesnesitelně trpět (ne nutně fyzicky) a eutanazie musí být poslední možností. Jiné možnosti ulehčení byly již vyzkoušeny a ukázaly se jako neefektivní.

4. Eutanazii musí provést jedině lékař.

5. Lékař musí vše konsultovat s jiným kolegou, který má ohledně eutanazie zkušenosti.

V Holandsku v roce 1991 byla ustanovena tzv. Remmelinkova komise, která měla prozkoumat všechna úmrtí z toho roku. Komise dospěla k závěru, že ze 128 786 úmrtí za tento rok byla provedena eutanazie u 1,8 % zemřelých, 0,3 % zemřelo cestou asistované sebevraždy a u 0,8 % (zhruba 1000 lidí) nebylo možné doložit specifickou žádost o ukončení života.

Zastavme se u poslední skupiny 1000 lidí. Jejich smrt byla provedena „without explicit request“ (bez specifické žádosti). Byli to většinou pacienti, kteří nebyli schopni artikulovat, ale byli živí. Tito lidé byli zbaveni života, protože se lékař domníval a poté rozhodl, že jejich život již není hoden dalšího pokračování. Kdo dal lékařům v Holandsku právo takto rozhodnout? Kdo jim dal onu moc nad životem a smrtí člověka? Potřebujeme další doklady o existenci „kluzkého svahu“, tedy situace, kdy poprvé lékař provede eutanazii mimo uvedená kritéria? Poprvé to nejspíše problém je, podruhé menší, podesáté jde o rutinu. A tady jde o zásadní problém. Zpočátku by se nejspíše ona kritéria, která uvádějí předkladatelé ze sněmovny, dodržovala, nicméně po „rozjezdu“ vlaku bychom nejspíše jeli cestou Holandska. Nebo si opravdu někdo myslí, že naše justice je vyspělejší než ta v zemích Beneluxu?

Carl Gustav Jung napsal významnou větu: „Člověk ví, nebo si spíše myslí, že ví, jak je to s druhým, a co je mu ku prospěchu.To ani tak nesouvisí se suverénním opomíjením druhého jako s tichým předpokladem, že všichni jsou stejní.“

Země Beneluxu ušly od od té doby kus cesty: Života jsou zbavování lidé bez výše uvedené specifické žádosti, život ukončují ti, kteří se cítí „unaveni životem“ (tedy somaticky zdrávi), o eutanazii mohou požádat již i nezletilé děti (zde se souhlasem rodičů).

Jaké jsou nejčastější důvody zastánců eutanazie? Krátce shrnuto: strach z dlouhého umírání, strach z příliš dlouhého života, strach z degradace lidské osobnosti vlivem nemoci, strach z úplné závislosti na jiných, strach ze ztráty kontroly nad sebou a v neposlední řadě i strach, že se jedinec stane zátěží finanční, psychickou i sociální.

Trochu to rozvedeme: Život je mým majetkem. Pokud již nejsem schopen se z něj těšit, mám právo ho ukončit. Dnešní doba, která preferuje hedonismus, k tomu v podstatě vyzývá. Život již není brán jako cesta od zrození přes radosti a strasti ke konečné rekapitulaci na smrtelné posteli a poslednímu tahu štětcem na obrazu svého života, ale jako směs navzájem nenavazujících a vyhledávaných požitků. Pokud se ony požitky nedostavují, pokud onen stroj s názvem život začne jevit poruchy, je třeba jej odstavit. .

Jaké jsou naopak argumenty proti eutanazii? Je to již výše zmíněný postoj k životu. 2/3 až 3/4 holandských pacientů žádají o provedení eutanazie nikoli z důvodů fyzického strádání (to moderní medicína umí řešit), ale z důvodů útrap emocionálních, sociálních a spirituálních. Pacient se cítí opuštěn, protože jeho partner je třeba po smrti, jeho děti a vnuci jej nenavštěvují, neboť obraz starého nemohoucího člověka přece do „happy“ života nepatří. Eutanazie vysílá do společnosti nesprávný signál o smyslu lidského bytí. Je to ten výše uvedený porouchaný stroj. Nikdy však nebude jen soukromou záležitostí nemocného a lékaře. Její instituonalizace zavádí do praxe poznání, že cena lidského života spočívá v jeho výkonnosti, úspěšnosti. Zcela pomíjí, že lidský život může mít různou podobu, tedy i tu, kterou většinová společnost považuje za méně hodnotnou. Po zkušenostech z Beneluxu není daleko představa, že starým lidem může být podsouváno, že jejich léčba je drahá (což je pravda), že tyto peníze mohou být použity „perspektivněji“. Že třeba jejich byt či dům, v kterém prožili svůj život, by přece lépe užili mladí s dětmi. Může to dospět i tak daleko, že třeba 90letý zdravý člověku bude muset obhajovat své právo na život. Že je to nesmysl? To si mysleli i nemocní v Německu (tedy vysoce vyspělém národě), a přesto byli násilně usmrcováni třeba epileptici.

Eutanazii by měl provádět lékař. Ať si každý sám pro sebe odpoví, co si v skrytu duše bude myslet o někom, kdo se bude starat mnoho let o vašeho nemocného rodiče a poté - samozřejmě za splnění všech kautel - mu vstříkne do žíly smrtící látku. Bude vaše důvěra v tohoto lékaře stále neotřesitelná? A proč by měl tuto činnost provádět lékař? Poměrně zásadním argumentem je to, že je rozdíl, jestli zabíjí lékař, nebo nemoc.

Nemocný člověk v rodinném kruhu nemusí vždy znamenat jen nutnou zátěž. Je zajímavé, že v rodině, kde je třeba vážně nemocné dítě a sourozenec, panuje k věci zcela odlišný postoj než tam, kde jsou všichni zdrávi. Ti zdraví se z péče o nemocného naučí vnímat život daleko komplexněji, tedy nejen jako povrchní bazar příjemností, ale i vědomí, že existuje cosi, co je zcela odlišné. Přejímají část utrpení svého bližního a nepochybně duševně rostou.

V naší republice díky MUDr. Svatošové existuje stále sílící hospicové hnutí, tedy zřizování institucí, kde člověk, o kterého se rodina z různých důvodů nemůže starat, je subjektem péče zajišťující důstojné podmínky konce života, dostačující léčbu proti bolesti. Vzhledem k tomu, že cca 75 % našich občanů umírá ve státních zařízeních a současně 80 % si to nepřeje a chce zemřít doma, jsou hospice s možností celodenní přítomnosti člena rodiny solidním argumentem, proč nepovažovat eutanazii za „dobrou smrt“, tedy násilný způsob ukončení lidského života.

Úplně na závěr: Čeští lékaři jsou v drtivé většině proti jakýmkoliv zákonům, které by legalizovaly eutanazii, což potvrdila prestižní konference v Praze. V současnosti je provedení eutanazie trestným činem vraždy. České zdravotnictví se potýká s celou řadou problémů. Zavedení zákona o eutanazii přinese jistě mnohé další, které budou pro českou populaci závažnější.

Použité prameny:
Helena Haškovcová: Lékařská etika, Galén, rok vydání 2002
Ptáček-Bartůněk: Eutanazie - pro a proti, Grada, rok vydání 2012
Marek Vácha: Místo, na kterém stojíš, je posvátná země, Cesta , rok vydání 2012

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.