Halasení kolem regulačních poplatků ve zdravotnictví a jejich zneužití k politické demagogii se staly významnou kapitolou Historie české malosti – virtuální to kroniky, jejíhož reálného sepsání ku prospěchu příštích pokolení kéž by se někdo ujmouti ráčil.

I když se neliší od regulačních opatření ve světě, i když není obecně znám případ, že by v souvislosti s nimi, respektive s nemajetností na jejich zaplacení došlo k čísi závažné újmě na zdraví. Ledaže „jedna paní povídala“, že zná někoho, komu kdosi řekl, že než by ten hříšný peníz felčarovi vydal, to že raději – a nyní zdroj špatně slyšel - buď na úbytě pojde, nebo na plzeň si dojde. Přesto prý položily reformu, narušily sociální smír a národní svornost jak přijímání podobojí, prohrály vládní straně volby, ba probudily stesk po reálném socialismu s frontou na pomeranče.

Těmito nadsázkami se však ani v nejmenším nechci dotknout lidí, kterým i tak relativně nicotné poplatky ztížily již tak těžký život, kterým je doslova každá koruna dobrá. Jejich problém však nezní „poplatky a proč je zrušit“, ale „bída a jak jí čelit“.

To není otázka zdravotnické reformy. Jde o nastavení základních příjmů u nejchudších lidí, o nastavení minimálních důchodů, o individuální sociální práci ve prospěch nejnešťastnějších a nejubožejších občanů České republiky.

Koho za ně označíme, kolik jich je, jak a proč se stali těmi nejubožejšími a co pro ně můžeme a máme udělat – jako společnost i jako jednotlivci, s nemenší solidaritou než s jakou přispíváme nešťastníkům ve světě? To jsou otázky, na které vesměs nehledáme odpověď, ba které nám ani nevytanou na mysli zahlcené, kromě jiného, omíláním poplatků. Oni ti nejubožejší ani nechodí volit, ani mnohdy nevzbuzují velké sympatie.

Stav společnosti je dán i poměrem aktivní závistivé zášti k bohatým a aktivní, řešení hledající vstřícnosti k ubohým. Je nešťastné, když populisté vnucují středostavovsky movitým voličům, že oni jsou „ti chudí“, kteří mají odmítat poplatky a závistivě se stavět proti údajně mnohdy nezaslouženě bohatým, místo aby na ně apelovali, že oni jsou „ti schopní, úspěšní“, kteří mají pomoci ubohým v mnohdy nezaslouženém neštěstí.

Skrytým půvabem zdravotnických poplatků je, že manifestovaly nejen nadměrné platby některých nemocných, ale také přehlížené případy extrémní bídy a nedůstojné existence některých spoluobčanů. Staly se vlastně oním gogolovským zrcadlem, na něž se nemá nadávat, ukazuje-li společnosti „křivou hubu“.

Řešením takové situace není zrušení poplatků, ale náprava „šeredných obrazů v zrcadle“, včetně řešení případů závažné bídy.

V českých ústavech žije údajně 350 lidí s důchodem nižším než 3 150 Kč. Zákon ukládá, aby ústavu odevzdali 85 % této částky, respektive trpí, aby jim i z této částky zbylo jen 15 % - méně než 473 korun na měsíc. Navíc ze zákona nelze žádného obyvatele ústavu sociální péče považovat za člověka v sociální nouzi. Proto mu nelze ani odpustit povinné poplatky u lékaře, za recept, v nemocnici: za pohotovost 90 Kč, za 10 dní ve špitále 600 Kč, za 4 léky na dvou receptech 120 Kč – něco takového jako zápal plic za 810 Kč. Asi se někdo smiluje, jinak nezbývá, než se zadlužit, nebo .... co?

Je třeba přestat mlít o poplatcích jako sporné nepříjemnosti movitých středostavovských občanů a pokusit se adresně řešit nedůstojné podmínky života na okraji společnosti. Což ovšem není úkol pro zdravotnickou reformu a což nikomu v Česku volby nevyhraje.