Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 69
Přes odpor rodiny začal létat, nejprve jako vojenský pilot, později u BOAC. Tatínek měl pro něj připravenou diplomatickou kariéru, ale jeho éra lákala víc. Táta měl vůbec smůlu, druhý syn se také nepovedl. Toho zlákalo vaření, a tak se stal nejenom renomovaným kuchařem, ale i prvním „televizním kuchařem“, když měl léta svůj vlastní televizní program o vaření.
Můj kamarád je nejenom velice bohatý a vzdělaný, ale je ještě také neobyčejně hodný. Když někdo potřebuje pomoci, neváhá a podá pomocnou ruku. Měl neustále dojem, že když jsem v Anglii, tak se mi musí strašně stýskat, a tak jsem volné chvíle trávil u nich doma. Dodnes mám klíče od jejich domu a v něm mám svůj pokoj. Když je mi v Praze smutno nebo když mají nějakou rodinnou oslavu, sednu na letadlo a letím k nim, vím, že tam mám vždy dveře otevřené.
Kamarád, říkejme mu třeba John, má jednu špatnou vlastnost, trpí tím, čím trpí většina lidí na Západě, kteří netuší, co to je komunismus nebo totalitní režim. Je strašně naivní. Tak naivní, že to při jeho vzdělání a světovém přehledu až zaráží. Tak se mě kolikrát na něco zeptá a mně taková otázka vyrazí dech. Přestože létal do Prahy a mnohé jsme tady vypili a prožili, ptal se mě, jestli se, když někdo měl nějaké zdravotní problémy, jezdil léčit do Sovětského svazu. Nevěřil jsem svým uším a musel jsem mu vysvětlit, že do Ruska by se nešel nikdo normální léčit ani za trest. Ruské zdravotnictví a naše, to se ani za komoušů nedalo srovnat, tedy to pro obyčejné lidi, nikoliv pár špičkových pracovišť jen pro vyvolené. „Z dvou set dvaceti miliónů lidí se snad musí najít někdo, kdo není docela vypitý a něco umí, to je těch pár světově proslulých chirurgů, ale tam se obyčejný mužik nedostane.“
John chodí a chodil nejraději oblečen v nějakém tričku a v kalhotách na gumičku v pase. Rozhodně na něm módní domy nezbohatly. Drahé měl vždy pouze boty, na ty si potrpěl. Tedy drahé, mně se zdály drahé v poměru k mému platu. Na rozdíl od našich zbohatlíků nikdy nedával svůj majetek najevo. Proč? Nepřipadalo mu to divné, že ho má. Proto také mám klíče od jejich domu, protože mu připadá normální, že když jsem v Londýně, přeci nebudu spát v hotelu, a vůbec nevadí, že oni jsou v tu dobu na druhé straně zeměkoule. Bentleye měl, protože stejnou značku měli jeho táta i děda. Ale raději jezdil v golfu, je menší a lépe se s ním parkuje.
V devadesátých létech začaly British Airways létat do Alma Aty. Protože tam byl spoj jednou týdně, posádky tam zůstávaly celý týden, aby pak vystřídaly posádku, která přiletěla, a letěly s letadlem zpět. Společnost tam nasadila typ Boeing 767, a tak tam začal létat jako kapitán i John. To, co pro nás znamená odporné špinavé postsovětské město, je pro lidi ze Západu dobrodružné a zajímavé s nádechem romantiky, samozřejmě než je tam okradou, přepadnou a podobně…
Najednou se John změnil. Začal hubnout, začal chodit v obleku, nosil brokátové vesty, prostě bylo jasné, že se něco děje a že je v tom nějaká ženská. Začal mi vykládat, jak musí zhubnout, jak chodí do fitka a že to je kvůli vysokému tlaku. Jednou, když jsme spolu seděli v hospodě, už jsem to nevydržel a povídám: „Hele, nejsem vůl a mám oči, ty sis našel nějakou babu, že jo? Doufám, že není moc mladá, abys neměl doma průs…“ Znám samozřejmě celou jeho rodinu a mám jeho ženu rád, je to fajn ženská, ale to už se tak občas stane, že se to chlapovi (o ženských to platí také) trochu v té hlavě pomotá. To, co mi řekl, mě dostalo do kolen.
„Honzo, jmenuje se Žaňa a je krásná, je neuvěřitelně krásná!“ „Proboha, Rusanda, no ty ses musel zbláznit, ne?“ Skutečnost byla ještě daleko horší. Celý zářil a ukázal mi paklík fotek, kde byla Kazaška s placatým obličejem a o které se dalo říct jenom to, že je mladá. Napřed oblečená, pak v prádle a nakonec nahatá. Nevěřil jsem vlastním očím, člověk z takové rodiny a s takovým vzděláním si naběhne kazašské kurvě! Panebože!
Byl jsem do toho dobrodružství proti své vůli zatažen, protože se začal doma vymlouvat, že je u mě v Praze, a byl přitom v Alma Atě. Takže mě volala Suzy, jestli by mohla mluvit s Johnem, že je u mě v Praze. Musel jsem jí zalhat, že zrovna teď odjel do hotelu, že tady je, ale teď odjel. Bylo mi to nepříjemné, nerad lžu, ale zase jsem doufal, že se kamarád z toho dobrodružství vymarodí a zase bude všechno v pořádku.
„Honzo, přiletíme s Žańou do Prahy, zařiď nějakou dobrou hospodu a pozvi celou kancelář, chci ji všem představit.“ Nemyslel jsem si, že to je dobrý nápad, ale celý zářil, tak jsem mu to slíbil, že to zařídím. V daný den přiletěl, vystoupil z letadla v perfektním obleku a za ním vystoupila šikmooká ženská, celá v kůži vázaná, s dekoltem až na pupík. Na první pohled bylo jasné, co je zač, ale John měl oči zaslepené a nic neviděl a celý zářil: „Honzo, to je Žaňa!“ Chtěl jsem mu původně kondolovat. Thajky, Filipínky, Vietnamky, to všechno jsou hezké holky, ale Kazašky určitě mezi světové krásky nepatří a na téhle bylo navíc sakra vidět její skutečné povolání. Tak jsem se jí jenom představil, ona mě ignorovala a držela se jako klíště svého „kořena“, kterého se chystala oškubat.
„Můžeš za námi přijet na Staromák, až tady skončíš, počkáme tam na tebe.“ Bylo mi jasné, že to není zrovna to, co si opička přeje, a právě proto jsem souhlasil. Druhý den jsem kolegyním referoval, protože měly Johna rády a bylo jim jasné, že se řítí do maléru. Večer jsme měli společnou večeři v hospodě, která patřila mému kamarádovi. Musím upozornit, že mé kolegyně jsou neobyčejně hezké ženské, velmi dobře jazykově vybavené. A tak jsme se sešli v restauraci. V čele seděl John se Žaňou. Kolem jsme seděli my. Jak jsem napsal, kolegyně jsou velmi krásné a elegantní, o to větší kontrast byl mezi nimi a kazašskou dorotou. John se stále rozhlížel a mně bylo jasné, že mu trochu začíná být jasno. Ne úplně, ale trochu mu začalo svítat. Žaňa opět v kůži vázaná s ohromným dekoltem neustále šermovala rukou před svým obličejem, aby si všichni všimli, jaký má nový prsten. Nedalo se to přehlédnout a jedna kolegyně povídá: „Teda o mně se říká, že ráda dostávám od chlapů dárky, ale jak tak koukám na ten briloš jako lískovej oříšek, jsem úplný prd, začátečnice!“ Když přinesli polévku, Žaňa začala Johna krmit. To už naše holky začaly nadskakovat, jak píšťalky na papiňáku. Zuzana už měla něco v sobě, a tak si přestala brát servítky: „Já se na to nemůžu koukat, musíme něco udělat!“ Začala na Johna mluvit francouzsky, protože věděla, že Žaňa stěží zvládá angličtinu, natož aby uměla francouzsky: „Proboha, kde si Johne sebral tu kurvu? Ztratil si rozum nebo co? Ta tě oholí, neblbni!“
John se sebral, vzal Zuzanu za ruku a odvedl ji na bar. Žaňa probodávala očima Zuzanina záda. Situaci se snažila zachránit Miládka, se kterou je ohromná legrace. Její výkon by zasloužil nějaké ocenění. Miládka je můj ročník, takže měla také ve škole ruštinu a také si z ní jako já nic nepamatuje. „Ty Žaňa znaješ Marózika? Éto velmi popularnaja pogádka dlja rebjonok,“ snažila se zavést hovor na pohádku o Mrazíkovi. Nejenom, že mluvila touto velmi zvláštní ruštinou, ale ještě co neznala, to zahrála. Špičkové bylo, když popisovala berlu Mrazilku: „On máchnul tyčej nalévo - zíma, on máchnul tyčej naprávo - ťoplo.“ To jsme se váleli všichni smíchy po zemi, jenom Žaně začalo pomalu docházet, že ji peníze asi opouštějí. Šel jsem se podívat na bar a John se mě zeptal, jestli si také myslím, že to je jenom povětrná holka. „Říkal jsi, že to je učitelka, že jo? A že jste se seznámili na snídani v hotelu Sheraton v Alma Atě, je to tak? Tvá žena je také učitelka a kolikrát byla na snídani v Sheratonu, vždyť je kousek od vašeho domu?“ „Proč by tam chodila, ne? Tam je to drahý.“ „Tak znovu: seznámili jste se v hotelu na snídani a ona je učitelka. Kolik anglických učitelek může chodit do Sheratonu na snídani? A nemá náhodou, tedy čirou náhodou, bratrance, co má BMW s kouřovými okny a nosí černý rolák a má vyholenou hlavu?“ „Ty ho znáš?“ „To je její pasák a žádnej bratranec, ty starej vole, vzpamatuj se!“ A tak se zase mému kamarádovi začal vracet mozek zpět z kalhot do hlavy.
Druhý den ráno mě volal, že poslal Žaňu prvním letadlem přes Sankt Petěrburg domů, ale že plakala, že ho má ráda. „Jo prd, má ráda, ta plakala, že jí opouští slepice, co snáší zlatá vejce, víš, jak jí ten její pseudobratranec rozbije hubu, že tlačila moc na pilu? Nedal jsi jí náhodou svou kreditu, že ne?“ „Dal!“ „Tak ji koukej okamžitě zablokovat, než ti ji vybílí.“ „Ale já jsem jí dal i můj mobil, ona žádnej nemá.“ „No to snad není pravda, máš číslo do banky? Tady máš můj mobil a okamžitě tam zavolej a zablokuj ji a taky se zeptej, kolik ti vybrala!“ John si půjčil můj mobil a zavolal do Londýna. Když se zeptal, jestli na kartě byl nějaký pohyb, ztuhnul. „Tak co, kolik?“ „Tři tisíce liber, ono jí to víc nedá, teď ráno v Petěrburgu, ježíši, já jsem idiot!“ A tak musel zablokovat i mobil.
Když jsme byli se Zuzanou před Vánoci v Anglii, před domem stál nový sportovní jaguár. Suzy měla stejný prsten s briliantem jako měla Žaňa. Večer jsme šli do hospody, John už měl zase své oblíbené kalhoty na gumičku a byl to opět náš starý, dobrý kamarád. „Honzo a Zuzano, děkuji vám, opravdu vám moc děkuji. Jste vážně moji kamarádi. Když to tak sečtu, tak za ten duševní výpadek jsem zaplatil víc než Němci za válečné škody!“
**********************************
Vážení čtenáři,
tentokrát letecký mechanik a spisovatel Jan Čech s humorem sobě vlastním, a s dnes již nezaměnitelným rukopisem, nabízí svým čtenářům, tentokrát i "neleteckým", v pořadí již třetí knihu. Zavede nás do svého milovaného Smíchova, do dob, kdy se "ve spisovatelově hlavě" zachytily první vzpomínky.
Ve svých Vzpomínkách z druhého kopce, jak pražskou Klamovku nazývá, se ale nedrží striktně "zlatých šedesátých a šedých sedmdesátých", ale s gustem zabrousí i do současnosti a glosuje současné události a dění, které mu ale teď nepřináší moc radosti a tvůrčí pohody. Knížka přichází na knižní trh pro autora v nelehké době - somálští piráti oprášili staleté řemeslo a novodobí lapkové zase rozprášili jinou flotilu. Flotilu, které se věnuje celý svůj život. Přesto se se svými čtenáři těší na uvedení knížky 28. 10. 2009.
Jiří Sládeček, nakladatel