Před léty jsem přijel dobít baterky na Krkavec. Napřed jsem otevřel okna, abych vyvětral plesnivý odér, který byl na chatě cítit, když byla delší dobu zavřená. Rychle si ještě postavit na kafe a mezitím obejít chatičku. Byl duben a bylo krásné jarní sluníčko. Když jsem stál u chaty svých nejlepších sousedů, u kterých jsem trávil spoustu času a se kterými mi bylo vždy fajn, koukal jsem, že chata je ještě zazimovaná, že tam ještě po zimě nikdo nebyl. Vrátil jsem se na tu svou a sedl si ke kafi. Tehdy mě poprvé napadlo: „Sakra, kolik vlastně Postlovým je? Nemohou tady být do nekonečna, vždyť i mně je už přes padesát. Jak je to dlouho, co sem jezdím? No, od svých šestnácti? Nebo mi bylo osmnáct? Sakra, to je ale let!“ Seděl jsem na verandě chaty a dole v údolí tiše plynula Nežárka. Mžoural jsem do sluníčka a letadla a letiště jsem nechal kdesi daleko. Tady jsem byl sám s hnědou životadárnou tekutinou, oblíbeným turkem.

Tak panu Postlovi muselo být kolem osmdesáti, nebo lehce přes. No, chtěl bych mít jeho vitalitu! Jezdil na kole denně do Veselí na nákup. Kolo zvané pradědeček bylo stařičké, neznámé značky, předválečné výroby. To, co jsme „my mladí“ na svých moderních kolech tlačili, přestože jsme tam měli šestikolečka a trojtalíře, tak děda, jak mu všichni říkali, šlapal! Tedy, mluvím za sebe, já tlačil, nevystačil jsem s dechem, ale chlap o třicet pět let starší klidně šlapal.

Seděl jsem na verandě a zaháněl černé myšlenky, že se jednoho dne stane, že přijedu na chatu a milovaní sousedé tam již nebudou. Neuslyším: „Honzo, kafe!“ Případně: „Jdu do sklípku pro pivo, mám vzít dvě?“ Tehdy jsem si uvědomil, že všechno jednou musí skončit, že čas je neúprosná svině, která to spočítá nám všem!

Vzpomínal jsem, jak děda vozil mé mamince nákupy, aby nemusela do Veselí pěšky. Jak si moje máma po hodinovém fotbalovém mači se synovci a mým Honzou přišla k dědovi odpočinout do stínu za chatou. Mámě bylo v té době přes sedmdesát a byla celé léto s kluky na chatě. Když bylo synovcům tolik, že mohli bezpečně jezdit sami do Veselí na kolech, dávali si s dědou závod, kdo bude na náměstí dřív. Ondra s Matesem pomáhali s výměnou podlahy a paní Postlová jim za to upekla borůvkový koláč. Byla to nádherná doba. Tehdy jsem netušil, že o chatičku přijdu a že se tam já, jako první, už nikdy nevrátím.

Jedno české lidové přísloví říká: „Na posraného i hajzl spadne!“ Když se mi začalo hroutit manželství, začalo to stát i v práci za prd a doma, jakkoli jsem syna miloval, jsem nemohl být, a tak jsem utíkal na chatu. Honza už chodil do školy, takže jsem každou volnou chvíli jezdil do Veselí. Tam jsem jenom ležel a četl si. Jako bonus jsem měl své skvělé sousedy. Když jsem měl dojem, že potřebuji slyšet lidský hlas, zašel jsem k sousedům, kde mě vždy uvítali jako člena rodiny. Byl to úžasný pocit.

Jednou jsem se rozhodl, že natřu chatičku vápnem, neb byla již opršelá. Šel jsem za panem Postlem, abych zjistil, co mám na takové bílení koupit. S dalšími sousedy důchodci jsme udělali konsilium a já si napsal seznam, co je na to zapotřebí. Zajel jsem do stavebnin ve Veselí a vše potřebné zakoupil. Pak jsem vzal starou plechovou vaničku a začal rozdělávat vápno.

Z druhé strany chaty jsem měl souseda „kutila“. Což bylo za trest. Soused každé ráno tak kolem sedmé začal řezat na cirkulárce a vydržel to až do odpoledne. Neustále svou chatu vylepšoval a čím víc ji vylepšoval, tím horší byla. Lidově řečeno: byla zbastlená. Ze starých školních lavic vyrobil kuchyňskou linku, která vypadala příšerně. Na verandě, kde jsem já trávil většinu svého času, měl on složený materiál, který by se na něco mohl hodit. Když přijel na chatu a viděl mou postavu na verandě, neopomněl mě upozornit, že má tolik práce, že neví, do čeho se má pustit dřív. Já mu řekl, že nejlepší by bylo si sednout a dát si pivo nebo víno, jako to dělám já. “No ty ses zbláznil, já musím dělat, já se nemůžu válet jako vy Pražáci!“ Faktem je, že jako ajzboňák odcházel na noční v pět odpoledne a v jedenáct byl už doma. Tiše jsem mu záviděl, protože já, blbej Pražák, jsem se vracel z noční kolem osmé ráno a utahaný, že jsem stěží motal nohama.

Tak soused-kutil hned, jak viděl, že se na něco chystám, přišel a začal rozumovat: „Hele Honzo, dej si bacha, aby to vápno nebylo moc mastný!“ „Co to je?“ „No, hlavně, abys to neměl mastný.“ Bylo mi jasné, že ten výraz někde pochytil a netuší, co to znamená (ostatně, ani já jsem to nevěděl a dodnes to nevím). Pan Postl za chvíli přišel s kýblem a se štětkou a zahlásil: „Družstvo malířů a dekoratérů Malba Praha je připraveno k bílení chaty!“ „Já si to udělám sám, pane Postle, budu rád, když mi budete dělat společnost, ale nic nedělejte.“ „A to bys mě naštval, já jsem ti už vzadu vystříhal to křoví, abysme měli místo na malování a ty bys mě vyhnal, tak to ne!“ Řekl jsem mu, co mi povídal soused-kutil. Odpověděl: „To víš, Všeználek, ten má ve všem jasno, to akorát my jsme takoví blbci, no dáme si pozor, abychom to neměli mastný, ne?“ Nabral si do kýble vápno, vzal štafle a maloval chatu z druhé strany. Za chvíli se odtamtud ozvalo: „A nemáš to moc mastný? Já to mám tak akorát.“ „Já taky, ale možná, že bych mohl trochu přimastit!“ Malovali jsme a řvali na sebe a měli jsme z toho náramnou srandu. Když to bylo hotové, což netrvalo nijak dlouho, protože chatička byla miniaturní, paní Postlová na nás volala, abychom se šli umýt, že má pro nás svačinu. Soused Všeználek přišel všechno zkontrolovat a náš výkon podrobil zdrcující kritice. Pan Postl mu řekl s úsměvem sobě vlastním: „A že vy si tu svou chatu nenabílíte, když vám to tak teoreticky hezky jde? Jenomže to by to vápno muselo ležet někde zadarmo, že jo?“

Tak jsme si žili na Krkavci v přátelské symbióze. Bylo to úžasné. Jenomže všechno krásné jednou musí skončit. Jednou jsem dostal od majitelů chaty dopis, že musím chatu vyklidit. Dodnes nevím proč. Ba ani to netuším. Oni tam stejně nejezdí, protože bydlí v zahraničí. Chtěl jsem ji od nich koupit, ale o tom nechtěli ani slyšet. A tak jsem musel své věci po třiceti letech vyklidit. Bylo to v době, kdy jsme měli se synem k sobě velmi daleko. Jediné, co syn se mnou vydržel, byl týden společné dovolené. A ani ten ne. Ve čtvrtek mi sdělil, že musí jet za kamarádkou a ať se nezlobím, že mě opustí. „Honzo, je to náš poslední týden tady na Krkavci, už sem nikdy nepojedeme, tak to vydrž, prosím.“ „Ne, tatí, já musím jet, nezlob se.“ Řekl, nasedl do svého auta a odjel. Já otevřel gauč, kde byly Honzovo hračky a dětské knížky. Seděl jsem nad tím a bylo mi strašně smutno. Vzpomínal jsem, jaké krásné chvíle jsme tam spolu zažili. Byl jsem naměkko. Když jsem se trochu vzpamatoval, zvedl jsem se a šel k sousedovi, který měl malého kluka, ať si jde vybrat věci, které tam zbyly po Honzovi, že zbytek dám do kontejneru. Soused přišel a když viděl, jaký jsem špatný, hned mě vyzval, abych si s ním zavdal rumu, že ten je všechny bolesti. „Je ti smutno, že Honza odjel, viď?“ „To je!“ Vzal si věci a povídá: „Tak se zastav na panáka jihočeského, to ti udělá dobře. Na srdce jsou Poděbrady a na všechno ostatní je tuzemský rum!“ Odešel a já tupě koukal na zbytek věcí a házel jsem je do igelitového pytle.

Najednou jsem měl pocit, že za mnou někdo stojí. Otočil jsem se a ve dveřích stál Honza. „Ty ses vrátil? Něco si zapomněl?“ „Ne, já jsem bral benzín v Soběslavi a uvědomil jsem si, že se mi po tobě stýská.“ Vyskočil jsem a svého syna jsem objal: „No to abych zajel do Veselí k řezníkovi koupit něco na gril. To se musí oslavit!“ „Nemusíš, já už koupil, tady to je a chci se ti omluvit, jsem vůl.“ A tak se mi syn po šesti létech vrátil a od té doby jsme víceméně spolu. Prostě atmosféra Veselí ho zlomila.

„Jéje, Honzík se nám vrátil! Tak tě vítám zpátky, no to je dobře, že ses k tátovi vrátil!“ „Dědo, mně se začalo stýskat po tátovi, po vás, po chatičce, prostě jsem to musel udělat!“ Když jsme se pak v neděli naposledy loučili, paní Postlová plakala a její manžel měl na krajíčku. Mně bylo jasné, že jedna krásná etapa mého života končí. Uvědomil jsem si, že na Krkavci budu už jenom jako cizák. Ještě jsme tam zajeli se synovcem s náklaďákem Iveco pro věci. Pan Postl nás poprosil, jestli bychom mu nemohli vzít do Prahy náhrobní kámen, který si vzal tuším z Budějovic, kde měli hrob. Tak jsme na korbu naložili i žulovou desku, kde bylo již vytesáno Václav Postl a datum narození. Teď tam přibylo i datum 10. dubna 2009.

To byla vzpomínka na bezvadného chlapa, jehož hluboký hlas už nikdy neuslyším. Je to smutné vyprávění, ale já si považuji za čest, že jsem mohl mít takového kamaráda!

**********

Poznámka redakce: Uozorňujeme čtenáře, že zanedlouho si budou moci koupit páně Čechovu nejnovější knihu Vzpomínky z druhého kopce!