Ulice Nad Klikovkou je pro automobily slepá a končí schody. Na mapách Prahy jsme až donedávna ale mohli vidět, že jí lze projet. Ve třicátých letech minulého století se zdálo, že nejlepší na řešení hospodářské krize bude zadat odvážné městské stavby firmám, aby lidé měli práci. A tak kdosi navrhnul přemostění ulice Třístoličná. Nad Klikovkou měla pokračovat mostem a zatáčkou měla navazovat na Třístoličnou. Z projektu ale zůstaly jenom nesmyslně vysoké kanály, které měly navazovat na mostovku, kterou nikdo nikdy nepostavil a už asi ani nepostaví. Pro nás kluky v době, když jsme začínali kouřit, bylo největší frajeřinou vyšplhat se na kanál, tam bánit a případně i močit do kanálu. Tehdy jsme provozovali také sport nazvaný „lid popelnicových polí“, kdy jsme po vyvezení popelnic do nich vlezli a jukali z nich na báby, co šly vysypat smetí. Ony z toho měly málem smrt a my náramnou srandu.

Jak ta ulice končila schody, tak tam byl poměrně velký pozemek. Tam měla své království paní Lomozová neboli Kozí královna. Pěstovala totiž kozy a kromě nich ještě množství králíků. K nám si chodila pro seno, stejně tak i ke všem sousedům. My jsme se ségrou její králíky chodili krmit a když byla králíčata, tak jsme si nimi chodili hrát. Byla hrozně hodná, byl to takový závan starých časů. Ani komunisti s ní nic nezmohli, a tak ji nechali být. Kozí královna nebyl hanlivý přívlastek, tak se nazývala ona sama. Být u ní bylo ohromné dobrodružství. Svůj příbytek, přilepený ke garážím Sběrných surovin, měla postavený z bůhví čeho. Snad byl i zděný. Vedle něho byl dřevěný chlívek s kozami, které se v létě pohybovaly venku, a kotce s králíky. Vše zahaleno do všeobjímajícího odéru. Chodili jsme tam se ségrou se senem a ona nám za to dávala vajíčka, občas i králíka.

Jednou jsme od Kozí královny dostali malého králíčka, že prý na hraní. Přinesli jsme ho domů a dali mu jméno Fousek. Byl to velmi povedený borec. Dobře živený rostl jako z vody, vlastně z trávy a z pampelišek. Protože neměl kotec, běhal za námi jako pes nebo kočka. Bylo to v době, kdy se ještě nepěstovali pokojoví králíci, a tenhle byl pořádný macek. A strašně oprsklý - lezl lidem na klín a neustále chtěl, aby ho někdo drbal nebo, ještě lépe, krmil. Fouska jsme měli v době, kdy v našem domě nebyla žádná kočka ani jiné zvíře, které by mu mohlo uškodit. Králík někdy spal venku, někdy se dožadoval tepla, takže ho měla ségra na noc v posteli. Máma nás kontrolovala, jestli tam králík není, ale sestra ho před příchodem matky zavírala do skříně na šaty a modlila se, aby nezačal škrábat a dožadovat se svobody. Když ho máma objevila, chytla milého králíka a vyhodila ho ven.

Když bylo Fouskovi přes rok, tak se nám ztratil. No, on se tak docela neztratil. Dole v domě bydleli Beránkovi, které nám do našeho domu nasadili soudruzi, protože se domnívali, že dům je pro bývalé buržousty moc velký. Když se Fousek ztratil, ségra ho oplakala a já.... já ho nevědomky sežral, když mě paní Beránková pozvala na svíčkovou. Že nám šlohli králíka a zabili, to jsme se dozvěděli mnohem později, když už u nás nebydleli. Kdybychom to tehdy věděli, tak by králíka přežili jen o pár chvil.

Vedle Kozí královny měl přístřešek poštovní kůň. Byl to velmi starý kůň, měl jsem dojem, že byl stejně starý jako ten pošťák, co s ním rozvážel balíky. Házeli jsme mu mrkev a starý pošťák nás na něj občas vysadil a my si připadali jako kovbojové. Když Československá pošta dostala auta značky Garant z NDR, kůň zmizel a jeho „stáj“ se časem rozpadla. Nikdo také od té doby neviděl starého pošťáka, který kouřil viržinka nebo porcelánovou fajfku a při tom dokázal úžasně plivat. Když seděl na kozlíku a jel naší ulicí, zezadu to vypadalo, jako když jede lokomotiva, akorát místo páry unikající z válců létali kolem vozu plivance.

Zmizel pošťák i jeho kůň, zmizela Kozí královna. Jejich příbytky chátraly, až zmizely úplně. O Kozí královně se říkalo, že má velice vzdělaného syna, který kdesi bádá, či co. Když jí jednoho dne našli doma mrtvou, tak se po něm sháněli, ale nenašli ho. Sousedi zvířata pozabíjeli a snědli, co také s nimi jiného? Ostatně, ona měla před svou smrtí už jenom pár slepic a králíků, kozy již ne. Domek zůstal opuštěný a pro nás bylo ohromné dobrodružství to tam prolézt. Má sestra byla v šoku, když tam našla velice rozsáhlou knihovnu! Tu měla Kozí královna na půdě. Sice to byly zamilované holčičí románky, ale do báby by nikdo neřekl, že umí číst, natož že má tolik knížek. Měli jsme ji rádi, byla na nás hodná.

Tak zmizely dvě figurky, které patřily k našemu dětství. Domek se rozpadl a zmizel ze světa. Ostatně autoservis Sběrných surovin, ke kterému byl přilepený, už dneska také neexistuje. Ten po devadesátém roce pustnul a nakonec ho zbourali. Místo něj tam stojí luxusní paneláky, kde bydlí většinou naši východní bratři, potomci těch, co přitáhli v osmašedesátém s tanky a zapomněli se vrátit. Nikdo jiný si tak drahé byty nemůže dovolit.

Nad naším domem je kopec, dnes částečně zastavěný. Dříve tam stál jenom Kubíkovic dům, který měl být původně domem řadovým. Stál tam léta osamocený. Vedle něj byl areál garáží, které si postavili lidé svépomocí. Jak už to tak tehdy bylo, všechno muselo být pod nějakou organizací. Garáže byly pod hlavičkou Svazarmu. Tam vévodil pan Pěkný, který měl tuším tři syny. S nejmladším, Láďou, jsem jako kluk kamarádil.

Od garáží vedl k našemu domu pěkný krpál, kde jsme v zimě sáňkovali. Znalci jezdili kopec odshora, ale to fakt museli být znalci, protože uprostřed museli vytočit zatáčku doprava, aby vyjeli u Pachmannovic branky. Kopec jsme polévali, aby to mělo větší švuňk. Natáhli jsme hadici z umývárny v garážích a udělali jsme si pěknou ledovku. Ti, co nevytočili zatáčku, která byla opačně klopená, a netrefili se do koryta cesty k Pachmannovic brance, ti si skočili na náš plot, namlátili si hornu a i sáňky většinou proměnili na topné dřevo.

V létě jsme to sjížděli na kole. To byla krvavá cesta! Těch rozmlácených kolen! A kol! To jsme pak přišli k panu Pěknému do garáží a trosky kola jsme táhli za sebou. „Vy debilové, vy se na tom kopci jednou zabijete, ukaž, dej to sem, já se ti na to podívám.“ A vytáhnul z beden se „všelicosma“ potřebný zničený díl a dal nám naše „tátoše“ zase do provozuschopného stavu.

Jednou, to nám bylo tak třináct, čtrnáct, nechali dělníci nahoře na kopci ohromnou dřevěnou cívku, na níž byl původně namotán kabel. Milan, můj spolužák, a já jsme dostali šílený nápad, že cívku roztlačíme dolů z kopce. Jak jsme řekli, tak jsme i udělali. Ve své mladické blbosti jsme absolutně nedomysleli, co taková cívka může udělat. Mohla mít kolem metráku. Rozjela se s kopce, ale naštěstí se po několika skocích rozpadla, nicméně její trosky dokázaly prorazit Pachmannům plot. Pan Pachmann, když slyšel tu ránu a viděl, že má zahradu plnou dřeva s nápisem Kablo Kladno, neměl vůbec, ale vůbec radost. Bylo mu jasné, kdo mu ten vjezd do zahrady udělal, že jsem to musel být já nebo někdo z mých kamarádů. Nikdo jiný by tak blbé nápady neměl. Já jsem se k tomu kajícně přiznal a on mi vynadal. Ne kvůli zničenému plotu, to mu bylo celkem jedno, ale že jsme mohli někoho zabít. To měl pravdu. Vzali jsme s tátou pole plotu nahoru do garáží, kde nám to pan Pěkný zavařil a když slyšel, jak ta díra vznikla, vstal a podíval se přes brýle a zařval mocným hlasem: „Nejradši bych vás nakopal do prd…, vy kreténi, co kdyby tam šla Kábrtová, nebo Machová, dyk ste je mohli zabít, ste normální?“ Vzal rám plotu a svařil ho.

Od té doby vím, že takové věci nemám dělat.

Garáže zbourali a stojí tam řada domů, které navazují na ten Kubíků. A v kopci postavili Sběrnu surovin. Ta je dneska prázdná a chátrá a celý kopec vlastní nějaký čestný mafián, který si ho jako člen zastupitelstva prodal.

Domy v naší ulici postupně skupují zbohatlíci, kteří je buď rovnou zbourají a postaví tam místo nich nějaké majestátní monstrum, nebo je v lepším případě vybourají tak, že zůstanou jenom obvodové zdi, do kterých postaví jiný dům, na který přilepí spoustu různých přístavků. Tak na sousední dům, když se pan Pachmann odstěhoval, přilepili krytý bazén s trávou na střeše. Nový vlastník měl manželku a ta bordel. Tedy nikoliv nepořádek, ale erotické zařízení, kterému se nyní říká „erotický salón“. No a když holky plnily plán, brala je na neděli domů se vykoupat a opalovat. A tak se po sousední zahradě, která jinak byla silně zanedbaná a zarostlá, pohybovaly děvy lepých křivek oděné pouze do pár provázků, o kterých by se dalo říci s hodně velkou dávkou fantazie, že to jsou kalhotky. V té době synci mé sestry dorůstali do věku uhrovitosti, a tak jsme společně ty krasavice pozorovali.

Jednou se majitelka salónu rozhodla, že si přivydělá natáčením porna. Synovci mě hned volali, abych přišel do jejich pokoje, že se u sousedů dějí věci. Na střeše bazénu bylo několik nahatých holek a pánů, mezi nimi kamery, světla a další filmařské propriety. Koukali jsme na natáčení poměrně se zaujetím, takže jsme přeslechli, že sestra volá své synky i mě k obědu. Když se šla po nás podívat, co děláme, proč nejdeme, a viděla, co nás tak upoutalo, začala na mě – nevinného - ječet, že jsem čuně a že kazím její synáčky. Že naopak oni pozvali mě, abych se šel podívat, protože scénu jsme pozorovali z jejich pokoje, jsem jí vysvětlit nedokázal. Taková nespravedlnost vládne světem!

**********

Poznámka redakce: Uozorňujeme čtenáře, že zanedlouho si budou moci koupit páně Čechovu nejnovější knihu Vzpomínky z druhého kopce!