Sedím na zahradě a ze školní zahrady se opět ozývá křik dětí. Je první den školy. Bože, jak já jsem neměl ten den rád! I když jsme měli ve škole skvělou partu a těšili jsme se, že se po prázdninách zase sejdeme, vytáhneme kola a budeme zase řádit. Jen kdyby u toho nemusela být ta škola!

Když šel můj synovec Ondra k zápisu do školy, potkali cestou Jardu Vlčka: "Tak co, Ondrášku, kam jdete?" A Ondra hrdě zahlásil, že jde k zápisu do školy a že bude chodit "tady do týhle" a ukázal přes zahradu na devítiletku, kterou jsme všichni z naší rodiny absolvovali. "No jo, chlapče, tak to je potom už dětství definitivně v hajzlu (určitě by mě Jarda opravil, že to slovo nikdy nepoužil, stejně jako teď tvrdí, že nikdy nepil tuzemák…), pak už budou furt jenom povinosti, až do smrti!" Jarda bývá někdy nadán věšteckými schopnostmi! Je to tak!

Když vzpomenu na svá školní léta, myslím tím střední školu, jak nás matykář Grosskopf zahrnoval nesmyslnými grafy a grafickými znázorněními a tím nám zabil soboty a neděle, nebo kolik jsem času trávil nad rýsovacím prknem s logárem v ruce (pro ksichtoknihovou generaci: logaritmické pravítko, na kterém se prováděly všechny technické výpočty) a porovnám to s tím, kolik rysů dělal můj syn na letištním institutu (mám dojem, že žádný), škola se zjednodušila. Nebo jde možná i o kvalitu školy… A potom to bylo už jen: musíš toto a musíš tamto!

Vybral jsem si povolání, kde se člověk musí na práci soustředit a je za ni stoporocentně zodpovědný. Je pravda, že když jsem nastoupil na letiště a dělali jsme něco na letadle, utěšovali jsme se slovy: "Dyk je to jenom letadlo!" Bylo nám dvacet a byli jsme úplně blbí. Měli jsme dojem, že všechno víme a známe a že ti staří dědkové nám nemají co radit. Jsou staří, a tudíž blbí! Vidím to znovu, když k nám přijdou na výpomoc kluci po vyučení, pouze s tím rozdílem, že teď jsem já ten starý a blbý. Tedy, abych byl spravedlivý, nikdy mi to nedali najevo, ale je mi jasné, co si myslí. A také nejsou všichni stejní.

Ve dvaceti, když jsem vstoupil do života, jsem měl dojem, že život je jeden velký mejdan: chlast, sex a rockenroll. Později jsem na všem ubral, částečně z fysiologických důvodů. A přibral jsem nejenom na váze, ale i na povinostech jako vydělat peníze, abych měl čím zaplatit složenky, potom kdy vyzvednout synáčka ze školky, jít na třídní schůzku a tam donekonečna vysvětlovat, že můj synek to tak nemyslel, že on je ve skutečnosti hodnej, jenom to někdy trochu přehání, to víte, puberta. On naštěstí skutečně hodný je (celý tatínek) a je i šikovný (nejspíš po mamince), ale dokázal a dokáže si udělat kolem sebe zbytečně spoustu nepřátel (celej já!). Kdysi dávno jsem seděl v hospodě se svým kamarádem Dominiquem Jillem, což byl pilot od pánaboha a létal se vším, co bylo jenom trochu ochotné vydržet ve vzduchu. Proslul přistáními s Falconem na silnici v Bejrútu, když tam létali s mým druhým kamarádem Pierrem pro libanonského prezidenta. A v té hospodě mi Dominique řekl jednu ohromnou pravdu: "Bože, dej mi dost sil, abych udržel svou velkou hubu zavřenou! Tím mi ušetříš spoustu starostí!" Napsal jsem si to na papírek, který jsem nosil v peněžence, abych to měl stále na očích (tam, co někteří nosí obrázek dětí nebo manželky). Kde je dnes ta peněženka a kde je ten papírek? Ale tu větu, i když jsem se jí bohužel často neřídil, si budu pamatovat dodnes. Je pravdivá jak málo co!

Má velká huba mi v životě opravdu přinesla spoustu problémů. Když jsem nastoupil v Anglii do zaměstnání, můj šéf Bill Morley, který byl skvělým nadřízeným a dnes je úžasným kamarádem, mě hned ze začátku bral domů. Měli tehdy takový ten pidi domeček jak z Vražd v Midsomeru, a tam jsem obýval pokojík, kam se vešla jen skříň, postel a hory leteckých časopisů. Bylo mi tehdy něco přes čtyřicet, začal jsem vydělávat slušné peníze a měl jsem dojem, že jsem mistr světa, že jsem světák a že si ze mě každý sedne na zadek. Abych dodal svému jednání punc světovosti, každé druhé slovo bylo "fuck" či jeho odvozeniny, pořípadě jiný vulgarismus. Billova maželka Dizz to už nemohla poslouchat a tak mi řekla: "Honzo, jestliže neovládáš pořádně jazyk a devadesát procent tvého projevu jsou tato slova, vypadáš jako idiot!" Zlatá slova! Protože je mám oba rád, nezatrpkl jsem, naopak. Snažil jsem se co nejrychleji zapomenout, že jsem světákem a začal jsem být zcela obyčejným Honzou Čechem z Prahy. Ale tím si musí každý projít sám, zkušenosti jsou, jak známo, nepřenosné.

A tak přeji všem, co ráno zamáčknou budík se slovy "Tak jdu zase do tý blbárny!", aby neztrpkli. Ono totiž může být hůř!