Padl nebo nepadl teplotní rekord? Padl dvě stě let starý rekord! Nova jásá. Holt, když není žádná správná vraždička, zrovna se neprovalí nějaký malér na naše vladaře, zrovna žádný ministr neodkláněl milióny, tak zaplať pánbůh za mrazy! Mrazumilní šílenci jedou do nejstudenějšího místa v Čechách a tam se hodlají proslavit tím, že se zahrabou v mínus třiceti do sněhu a budou se snažit nezmrznout. Ohromnou radost s toho musí mít záchranáři, kteří se jim potom budou snažit vrátit život a místo aby mrazivou noc trávili u grogu a kamen, musí se starat o blbce, kteří se dobrovolně rozhodnou riskovat svůj život. Jako by nebylo dost těch, kteří z nějakých důvodů ztratí střechu nad hlavou a mrznou v provizorních přístřeších.

Slyšel jsem, jak dělníci na dálnici v takových mrazech pracují jen hodinu a pak mají právo na odpočinek v teple a na teplý čaj a polévku. Až jsme z toho zatlačil slzu dojetí, když jsem byl již třetí hodinu venku, bylo -17 °C a nevypadalo to, že bych se mohl schovat, protože jsem slyšel telefon od dispečera, který mi oznamoval, že až skončíme na tomto letadle, tak se máme přesunout na další. Vedení aerolinek prodalo všechny hangáry, a tak děláme většinu prací pod širým nebem. To, z čeho jsme si dělali srandu v Rusku, se v Praze stalo skutečností.

Předevčírem v noci se k mrazu ještě přidal vítr a sněžení. Ležel jsem pod motorem a zkřehlýma rukama jsem se snažil zavřít kryty motoru, na kulichu jsem měl čelovku a vítr mě za malou chvíli zavál sněhem. Viděl jsem nohy mladého kolegy, za chvíli jsem viděl i rozchechtaný obličej: "Je to Hanč, nebo Vrbata? Němci nesmí zvítězit!" "Raději mě za nohy vytáhni, jsem úplně ztuhlý, prosím!" "Proč jsi tam lezl, dědku starej, já bych to udělal, to přeci už není pro tebe, vlez si do letadla, je tam zatopeno, at´ se rozehřeješ!" Tak dědek starej, no jo, z jejich hlediska jsem starej, v takové zimě mě berou záda, nemůžu se narovnat, bolí mě kde co. Jak říká Zuzana, kratší bude říct, co mě nebolí, ale člověk to musí překonat a ne skuhrat a dřepět doma.

Musím se přiznat, že jistou dědkovskou kratochvíli pěstuji: ráno si uvařím kafe, sednu si do arkýře a pozoruji ptáky, jak létají do krmítka. Úžasně uklidňující! Když mám po noční, vlezu do postele a jak se rodí nový den, já se propadám do snů. V takové zimě je vytopená ložnice a peřina to nejlepší, co může být, kdepak zimomilné radosti, záhraby a jiné "hrdinské" kousky!

Pamatuji si, jak v dobách dávno minulých, v první polovině šedesátých let minulého století, jsmebyli se ségrou a s tátou na chatě v Úpě. Tato chata patřila jejich podniku a v té době to byl na místní poměry luxus, bylo tam ústřední topení. Správcovou tam dělala taková zvláštní paní, která se starala o topení a o ložní prádlo. Ta paní mluvila jenom německy a strašně smrděla. Chata byla čistá se sprchami s teplou vodou, ale ta dáma osobní hygieně prostě moc nedala. Pamatuji si, že byla divná a že jsme se jí báli, i když nikomu nic špatného neudělala. Vím, že táta vyprávěl cosi o násilném odsunu po válce, kdy se ona vrátila z koncentráku, že jí a jejím dětem něco strašného udělali. Ale o tom nechci mluvit, to jenom tak na okraj. Chata to byla krásná a pro mne měla ještě jeden půvab, přes silnici do Úpy byl malý zahradní domek, kde měl majitel ohromnou krajinu s vláčky. Tam jsem vydržel v mrazu i několik hodin. Dnes tam současný majitel prodává přiblblé suvenýry a takzvaný křišťál. Staré plechové vláčky by měly dnes rozhodně větší cenu než skleněný drek.

Když jsme se měli vrátit na konci pololetních prázdnin domů do Prahy, volala maminka, že jsou vyhlášené uhelné prázdniny, protože školy nemají uhlí na topení. Za socialismu stále něco nebylo, klozetpapír, dámské hygienické potřeby, špagety. Když nebylo čím topit a nám prodloužili prázdniny, to se nám líbilo. Chata měla být po prázdninách prázdná, a tak jsme tam zůstali ještě týden. Chodili jsme nakupovat zásoby do pět kilometrů vzdáleného obchodu. Mráz byl, až praštilo, ale táta auto nenastartoval, že je zdravější chodit pěšky. Naše Zetka stejně žádné topení neměla (Z4 z roku 1934), takže to bylo celkem jedno. Ségra vařila a já otravoval. Táta si něco maloval a tvořil prospekty. Podklady a malířské potřeby mu přivezli z Prahy . Tak jsme tam strávili další týden. Nebyla tam televize, a tak nám táta vyprávěl zlatokopecké příběhy z dalekého severu, volně dle Jacka Londona. Ségra objevila u té divné správcové neuvěřitelnou českou knihovnu. Nejenomže ta paní začala s námi mluvit česky, ale zjistili jsme, že je strašně hodná. Když táta musel do Prahy odevzdat práci, paní se nás ujala a museli jsme přísahat, že nikomu neřekneme, že mluví česky. Dokonce se i umyla a začala nám vyvářet jak hotel Šroubek Praha. Jakmile se ale objevil třeba pošťák, stala se z ní nevrlá, německy mluvící babice. "Chudáci děti, jak tady můžete s tou babou vydržet, to se jí nebojíte? Dyť je to za trest jenom jí sem nést peníze, že vás tady rodiče s ní nechali!" Jakmile "cizák" odešel, měli jsme zase milou a laskavou babičku, která pro nás dělala psí kusy. Inu, když může mráz lámat koleje, proč by nemohl změnit i povahu lidí? I když ta paní byla v jádru hodná a tou nerudností se bránila proti okolnímu světu, který jí ublížil.