Když jsem byl teenager, poslední den v roce byl pro mě a mé kamarády dnem, kdy jsme se museli opít pod obraz, museli jsme řvát a vyvádět hovadnosti. Při té příležitosti se v rámci siláckých kousků vždy něco zničilo k neobyčejné radosti majitele bytu, zpravidla rodičů. Na Nový rok nám bylo většinou špatně, a tak na mě má maminka s tátou koukali s potutelným úsměvem a moje sestra to komentovala svým ustáleným: "Brácha, je ti blbě, co? Zase ses ožral jako debil! Dobře ti tak!" Můj strýc, kterému doma "stonal" stejně postižený jedinec, můj bratranec Todor, to většinou komentoval slovy: "Ožrat se, to umí každé hovado, ale bavit se celý večer a mít přiměřenou náladu, to chce znalce, vy pitomci!"

Jak jsem stárnul, kocoviny byly horší a horší, a tak jsem se vydal cestou svého strýce, dokonce jsem s ním absolvoval několik kondičních hodin, spolu s tetou a s Todorem. Džamila Stehlíková by je asi ukřižovala, že sváděli mládež k chlastu, ale to byla výuka k dospělosti! Vypěstovali jsme si časem "špérklapku", která nám jasně řekla: "Dost!" Takže dnes pozoruji svého syna po probdělé noci, který vypadá, alespoň barvou v tváři, jako představitel Greenpeace. I když strávíme noc spolu a já se ho snažím zbrzdit, chlapácky namítne, že tento mejdan není pro staré… Když ráno u snídaně sedí tento zelený mužík u stolu a jenom vzdychá, říkám, že tato snídaně není pro mladé. Vždy si vzpomenu na svého strýce-učitele, podívám se do nebe a řeknu: "Dobře jsi mě to naučil!"

Takže bujaré opilecké eskapády jsou již dávno minulostí. Ne, že bych se stranil alkoholu, to rozhodně ne. Víno, rum a whisky mám stále rád, ale všeho s mírou.

Letos jsme trávili část posledního dne roku u Petra, kde probíhala naše verze televizní show "prostřeno". Jana jako obvykle navařila a napekla strašné množství jídla. Bylo samozřejmě dobré a hlavní jídlo, pečená kolena na zelí, bylo skvostné. Zábavná část byla nedostižná, kam se hrabe Krampol, který se rád předvádí v posilovně, jaký je pašák, a pak nevyleze do kopce, žádná z dam dokonce nemá plastiku, takže nevypadají jako E.T. V televizi, nevím v které, jde bolivijsko-mexická telenovela, jež musí být veledílo - nám tedy vydržela poměrně dlouho. Dámy si při společném pečení cukroví pustily jako kulisu tevizi a tam je zaujalo, jak po scéně běhají plastikami obdařené dámy a vykřikují: "Čuj je mrtvý, Čuj je mrtvý!" Žádná z našich ženských netušila, kdo je Čuj. "Dámy, rád bych vás upozornil na fakt, že ve španělštině a v portugalštně se Čuj píše Chuj. Tedy, Chuje zavraždili." "No, ale voni mu tam říkali Čuj." "No jasně, přeci nebudou mluvit o Chujovi, co kdyby to poslouchal nějaký Rus. To by bylo, jako když umíral Brežněv a požadoval po svém sekretáři, aby mu po smrti odřízli penis. Udivený sekretář se ptal proč a on mu odpověděl: "Za několik let někdo řekne: Tady leží soudruh Brežněv a ten druhý odpoví: Chuj s nim! A on odpoví: Chuj nět s nim, chuj separatno!"

Takže Chuj! On měl tři tatínky a jeden se jmenoval Ricardo, jména druhých otců si nikdo nepamatoval. Copak tři otcové,to se může stát, ale matka je jen jedna! Jak říkají latiníci: Mater certa est (matka je vždy jistá)! Ale tady jsou hned tři matky! Inu Chuj!

A tal jsme si děj této telenovely vymýšleli. Do toho nejlepšího přišla Bára, šestnáctiletá krasavice, a jenom zírala. Přišla ve chvíli, které Jára Cimrman říkal "hodina pravdy". "Tak Ricardo byl jeho teta? Jestliže ano, tak Isabella musela být jeho strýc!" "Tam žádná Isabella nehrála, nebo jo? Nebyla to ta, co ji zamordovali? Oni se s tím nepárali, ona taky mohla být jeho matka nebo bratranec." Děvče na nás koukalo a nevěřilo svým uším. "Chuj znamená ve slovenské transkripci kokot a to byla dvě nejpoužívanější oslovení mých ostravsko-slovenských spoluvojáků, zejména těch opálenějších, takže on přišel do Bolivie z Ostravy? No, je to možný, jestli jich tam emigrovalo kvůli lidským právům víc, za chvíli nám napaří víza a nebudeme moct jezdit do Bolivie." "Co bys chtěl dělat v Bolivii? Jako že by sis tam koupil komarujánu (marihuana pěstovaná na kompostu - dialektem)?" "Tam asi stejně budou víza, tak tam jezdit nebudeme."

V tu chvíli přišli pro Báru její vrstevníci. Bára jako slušné děvče nám je přestavila. Koukali na nás klasickým přezíravým pohledem náctiletých: "Geronti se baví, ty báby jsou všechny těsně před zebrou (před přechodem) a těm tlustejm dědkům čouhá už ze zadku úmrtní oznámení!" "Hele, ty jsi Ricardo? Tak to musíš bejt sestra Chuje, že jo?" "Prosím tě, jaká sestra, to je jeho otec!" "Takže ty jsi otec Chuje? Vy jste otec se synem, vy dva?"

Mladí se velmi rychle odporoučeli a zmizeli v mrazivé noci, aby mohli poslouchat své "tuc-tuc" a povídat si o praštěných starcích. Já jsem dopil svou kofolu (řidič, tvrdý chleba má), všem jsme popřáli a odjeli jsme oslavit půlnoc domů, kde byla Dáša sama, protože milovaný bratranec po transplantaci ledviny byl v nemocnici. O půlnoci poprchávalo a my jsme si při šmapaňském všichni přáli, aby ten příští rok byl lepší než ten loňský, což upřímě přeji i vám.