Přikoupil jsem si další knihovnu, protože jsem se už nemohl dívat na to, jak knížky vyhřezávají z té původní. Při tom, jak jsem přendaval knížky z knihovny do knihovny, jsem dostal nápad, že konečně dám autory k sobě, letecké knížky dám zvlášť, knihy o autech dám zvlášť, prostě udělám si v knihovně konečně pořádek. Tak na mne vypadla některá díla, o kterých jsem netušil, že je mám, a zase jiná, o kterých jsem byl skálopevně přesvědčen, že je mám, ale kamsi zmizela. Některé zmizelé knihy se mi podařilo doplnit za pomoci antikvariátů, jiné jsou asi ztracené navždy. To se stává.

Ty knížky, o nichž jsem netušil, že je mám, jsou většinou publikace, které jsem odhodil po přečtení několika řádků či kapitol. Po roce 1990 se chopil překládání každý, kdo měl alespoň tři lekce v daném jazyce. O oboru, o kterém knížka byla, netušil zpravidla vůbec nic. A tak vznikaly neuvěřitelné paskvily. Znalost rodného jazyka těchto překladatelů byla většinou na úrovni páté třídy obecné školy. Čapek by se chudák asi divil, s jak malou slovní zásobou se dají plodit knihy.

Do roku devadesát bylo tabu psát o pilotech Luftwaffe, jako by neexistovali. Toho využilo plzeňské nakladatelství Mustang a začalo chrlit knihy o těchto lidech. Prvotní hlad po této literatuře jim zajistil odbyt. Tituly byly převzaty z katalogu nakladatelství Motorbuch Verlag. První chybou bylo, že jeho publikace jsou většinou velmi tendenční a když je člověk přečte, nestačí se divit, proč Němci válku prohráli. Většina stíhacích či bombardovacích es neměla chybu a nikdy ji ani neudělali. Že se mnohý nedočkal konce války, to autoři většinou nijak nekomentovali.

Knížky tohoto nakladatelství dostaly u nás ještě „ránu z milosti“ díky překladům. Ty byly tak neuvěřitelné, že člověk, který tušil, že na letadle žádné hloubkové kormidlo není, ale že je na ponorce, která zase nelétá, většinou knížku po několika stránkách odhodil. Nakladatelství Mustang vydávalo i díla o amerických pilotech. To byl absolutní kolaps - knížka napsaná Američanem byla přeložená do němčiny a z němčiny do češtiny. Koupil jsem si titul „Thud!“ o pilotech letadel F-105. Čekal jsem, že to bude potrat, ale že to bude taková hrůza, jsem netušil. Koupil jsem si tohle dílo, protože můj kamarád létal ve Vietnamu na F-105 a byl sestřelen a jen tak tak se nedostal do Hotelu Hanoi Hilton, zajateckého tábora, kde Američani přežívali v drastických podmínkách. Na začátku nakladatelství děkuje jakési paní, která knížku přeložila, že projevila neobyčejnou znalost letecké problematiky. Ano, projevila: nepsala o hloubkovém kormidle, ale jinak to bylo také naprosto nečitelné. Byla tam zmínka o posledním letu mého kamaráda, i o tom, jak ho po týdnu stráveném v bahnu našli šílenci, kteří riskovali své životy, aby velmi zraniteným vrtulníkem našli své sestřelené druhy. Knihu jsem po několika kapitolách odložil. Co mě dovádělo do běsných stavů, byl pokus o leteckou hantýrku, která měla být veselá a chlapácká, ale byla jenom jenom hloupá a místy i nesrozumitelná.

Nakladatelství Mustang díky svým veledílům naštěstí zkrachovalo a jeho publikace skončily v Levných knihách.

Při úklidu knihovny na mne vypadla knížka Nejhorší auta světa od Craiga Cheethama. Český překlad Tomáš Novotný, vydalo Mayday spol s.r.o. Mám dojem, že by se toto dílko mohlo klidně jmenovat „Nejhorší knížka o autech“. Kromě neuvěřitelného překladu je v knize množství věcných chyb, které nejspíš pocházejí z originálu. Že téměř všechna auta z let sedmdesátých a osmdesátých díky špatné antikorozní úpravě rezivěla, to je pravda. Že se auta v té době dělala z „konzervového plechu“, aby se ušetřilo na váze, je také fakt. Ale Mazda 626 Montrose nikdy neměla své jméno na kapotě, tam byl vždy jenom znak Mazdy. Ford Zephyr nebyl nikdy vyráběn v USA, ale v Anglii. Chevrolet Caprice byl tak špatné auto, že se stal nejdéle vyráběným modelem této značky. Asi ti blbci v Americe tuto úžasnou knihu nečetli! Znám to auto velmi dobře a nepamatuji se, že by někomu rezavělo. Byl to tak špatný vůz, že ho používali taxikáři v New Yorku - a tam vydrží jen ta nejlepší auta. Kdyby se Chevrolet Caprice díky zásahu manžerů nepřestal vyrábět v devadesátých létech, jezdil by po New Yorku dodnes.

Hovadin jak věcných, tak vzniklých překladem je tato kniha plná. Byla by to jinak zajímavá publikace o slepých uličkách automobilismu, o autech, která se nepovedla a záhadným řízením osudu se dočkala i seriové výroby. To, že v sedmdesátých a osmdesátých létech auta až na výjimky rezavěla i v garáži, neznamená, že byla konstrukčně špatná. Horší byl fakt, že některá auta, zejména japonská, se tehdy dělala z recyklovaných plechů. Při nárazu byly většinou následky katastrofální. Pamatuji si, jak si můj kamarád v Severní Karolině koupil Japonce a tam byly všechny vymoženosti v základní výbavě. Nemohl si ho vynachválit až do té doby, než jeho žena havarovala a auto se složilo jak domeček z karet a ona se těžce zranila. Od té doby mu „žlutá kára se šikmými reflektory“ nesmí do domu…

Čas vše vyléčí, a tak nakladatelství Mustang zmizelo a zda existuje nakladatelství Mayday, nevím. Faktem je, že jsem se poučil a kupuji si překládanou knihu teprve po přečtení alespoň části kapitoly